Koptský papež Tawadros II. při setkání s papežem Františkem v Apoštolském paláci

TAWADROS II.

Je pro mě nesmírnou radostí, že tu dnes mohu být s vámi, že vás mohu obejmout nejen rukama, ale i srdcem. Raduji se s vámi z Krista vzkříšeného a děkuji vám, že jste mi dali příležitost k této návštěvě.

Je mi ctí být v této zemi, kde kázali apoštolové a kterou obýval svatý Marek, apoštol a kazatel v egyptské zemi, a odkud se tolik lidí vydalo evangelizovat a kázat Krista jako Vykupitele a Spasitele celému světu, ve jménu našeho Pána Ježíše.

Rád bych se s vámi zamyslel nad tím, co odtud, z Říma, napsal apoštol Pavel Efezanům: „Buďte schopni pochopit ‒ jako všichni křesťané ‒ celou tu šířku a délku, výšku i hloubku“ (3,18). Neboť láska, drazí, je trvalým základem a hlavní cestou k dokonalosti, jedinou Boží cestou, protože Bůh je láska, a kdo ho zná, ubírá se kroky lásky s ním a k němu.

Vidím svět jako velký kruh, jehož středem je Bůh: každý z nás stojí v určitém bodě tohoto kruhu a pokaždé, když se přiblížíme k Bohu, to znamená ke středu kruhu, zjistíme, že se přibližujeme jeden druhému, rozumíme si díky blízkosti božského světla a naše láska den ode dne roste díky blízkosti Boha-Lásky.

Je to dlouhá cesta, kterou společně kráčíme k Bohu, který řekl: „Já jsem ta cesta“ (Jan 14,6). Někdy se nám říká poutníci, protože ho následujeme. Takto kráčel s Bohem Henoch (srov. Gn 5,24) a Noe (Gn 6,9); Abraham, David a učedníci z Emauz a mnozí další, všichni ti, kdo s Ním kráčeli a vzali si Ho za společníka, se radovali. Šíře, délka, výška a hloubka této lásky jsou však nekonečné, protože pochází od Boha a nemůže mít míru, a naší povinností je připodobnit se mu a nabízet bezpodmínečnou lásku jeden druhému i celému světu. Jedním ze znamení cesty lásky ke každému člověku je vydání vaší nové apoštolské konstituce Praedicate Evangelium, ke kterému vám blahopřeji, protože svědčí o zájmu o všechny lidské aspekty.

Prostřednictvím dialogických setkání mezi koptskou pravoslavnou církví a katolickou církví kráčíme po cestě lásky a upíráme svůj pohled na Ježíše, toho, který dává víře původ a přivádí ji k dokonalosti (Žid 12,2).

V naší moderní době začaly vzájemné návštěvy mezi našimi církvemi v roce 1962. Následovala návštěva Jeho Svatosti papeže Šenudy III. na římském stolci v květnu 1973 za přítomnosti Jeho Svatosti papeže Pavla VI. Během této návštěvy byla Jeho Svatosti při oslavě 1600. výročí úmrtí svatého Atanáše darována část jeho relikvií. Jedná se o koptského papeže ze 4. století našeho letopočtu. Jeho Svatost papež Pavel VI. ve své homilii tehdy oslavě řekl, že „svatý Atanáš je otcem a učitelem všeobecné církve“.

Dne 10. května 1973 podepsaly obě hlavy našich církví společné prohlášení, v němž se dohodly na založení Smíšeného výboru, jehož posláním je řídit společné studium v oblasti církevní tradice, patristiky, liturgie, teologie a historie a vědeckých problémů, aby společně předávaly evangelium způsobem, který je v souladu s původním Božím poselstvím a s potřebami a nadějemi dnešního světa.

Děkujeme Bohu za pokračování teologického dialogu Mezinárodního smíšeného výboru mezi katolickou církví a východními pravoslavnými církvemi, který jsme měli tu čest přivítat na jeho posledním zasedání v Logos Center, papežské rezidenci v Egyptě, a jehož 20. zasedání oslavíme v příštím roce.

Takto jsme dialog zahájili a pokračujeme v něm. Dialog je dlouhá, ale jistá cesta, kterou chrání dvě strany lásky: láska Kristova k nám a láska vzájemná. Ať se nám tedy stane cokoli, stejně jako v případě výzev, kterým čelíme, chrání nás láska, abychom mohli pokračovat v našem poslání a postupovat ve vzájemném porozumění. Modlitba je naším zdrojem vzájemné podpory, přebíráme za sebe navzájem odpovědnost a stavíme před sebe slova Jana, Miláčka Páně: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy“ (1 Jan 3,18).

Právě proto, že svatí jsou jedním z hlavních pilířů našich církví, počínaje apoštoly Petrem, Pavlem a Markem, zapisujeme nyní do Martyrologia církví nové mučedníky, kteří si zachovali víru a vydávali svědectví o Kristu, kteří neztratili odvahu tváří v tvář mučení a dali nám živý příklad v mučednictví, "neboť vám se přece dostalo té milosti, že smíte v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět“ (Flp 1,29).

Takových bylo jedenadvacet libyjských mučedníků. Protože jsme v koptské pravoslavné církvi uznali jejich svatost, začali jsme každý 8. amšír, který odpovídá 15. únoru, slavit jako svátek mučedníků moderní doby, kteří byli umučeni v uplynulých letech. Dnes předáváme část jejich relikvií ponořených do jejich krve vylité ve jménu Krista za církev, aby byli připomínáni v martyrologiu všech církví světa a abychom i my věděli, že jsme „obklopeni nesmírným množstvím těch, kteří se na nás dívají“ (Žid 12,1). A stát se tak současným vzorem a příkladem pro celý svět, svědčícím o tom, že naše křesťanství není historickým křesťanstvím minulosti, ale je křesťanstvím včerejška, dneška a věčnosti.

Závěrem děkuji Vaší Svatosti za pozvání a za pozvání delegace, která mě doprovází, za milá slova přijetí, kterými jste nás jménem svým i všech ostatních přivítal, a obnovuji svůj slib, že na vás budu pamatovat ve svých osobních modlitbách, jak jsme si slíbili při mé poslední návštěvě zde. Modlím se, aby vám Bůh dopřál plné zdraví, dlouhý život a věčné štěstí.

Modlím se spolu s vámi za Boží církev na zemi, aby ji učinil pevnou na věky věků, aby se vždy pozvedala v nebeské chvále, aby ji střežil svou péčí, která nezanedbává ani nespí, a aby nám všem žehnal na věky. Amen.