Blízkovýchodní církve se na Kypru zamýšlejí nad svým dneškem a budoucností
Francesca Sabatinelli – korespondentka Vatican News v Nikósii
„My, lidé ze Západu, neseme velkou odpovědnost za destabilizaci poměrů na Blízkém východě, protože máme tendenci vyvážet svou kulturu a požadovat, aby se jí ostatní přizpůsobili“, takto pozdravil prefekt Dikasteria pro východní církve mons. Claudio Gugerotti více než 250 zástupců katolických církví na Blízkém východě přítomných na zahájení sympozia.
„Jako západní katolíci“, pokračoval italský arcibiskup, „se omlouváme za podporu tohoto krátkozrakého pohledu. Vzdáváme hold vašemu hrdinskému úsilí být svědky naší společné víry v těžkostech všeho druhu“. To, co Gugerottiho znepokojuje, „je diaspora křesťanů na Blízkém východě způsobená současnou tragickou situací, která z hloubi duše ovlivňuje jejich každodenní život“. Úloha Svatého stolce v podpoře blízkovýchodních křesťanů je proto prioritní, protože „jakkoli velkorysé je vaše úsilí o následování členů vaší církve v diaspoře, bude ještě účinnější s konkrétními pokyny biskupům latinské církve na celém světě, aby se zabránilo jakékoli asimilaci, třeba i neúmyslné, a aby vám pomohlo zachovat vaše svědectví víry v jeho specifičnosti“. Všeobecná církev si nemůže dovolit ztratit „přítomnost, dědictví, svědectví a především víru křesťanů Blízkého východu“, a proto bude přítomna finanční pomocí, ale také sdílením své priority, své vize a „identifikací své role v přítomném okamžiku, abyste byli hrdí na svou slavnou minulost a měli v tradici živý nástroj pro nové zrození“.
Na Blízkém východě „je potřeba obnovit autentickou křesťanskou identitu“, naznačil poté latinský jeruzalémský patriarcha arcibiskup Pierbattista Pizzaballa, jehož pohled směřoval k posledním deseti letům výzev, které církve zažívaly, letům poznamenaným islámským extremismem, násilím tzv. Islámského státu a válkami v Sýrii, Iráku, Jemenu, Libyi, kde křesťanské komunity „zaplatily velmi vysokou cenu“, ale také vydaly svědectví naděje s mučednickou smrtí mnoha svých členů. Byla to však současně léta, v nichž byl také přijat Dokument z Abú Zabí o lidském bratrství a ve kterých papež vykonal některé historické cesty, které ukazují, jak Františkovi „leží na srdci Blízký východ, východní církve, ekumenický dialog s pravoslavnými a mezináboženský dialog, zejména bratrství a mír s muslimy, stejně jako se Židy“. Dnešní doba se svými světly a stíny nás nutí „provést pravdivou a konkrétní syntézu“ toho, co bylo prožito, a proto opětovné čtení exhortace, „jakéhosi testamentu odevzdaného církvím Blízkého východu“, spolu s tím, co se stalo na politické, sociální a církevní úrovni, „vyzývá k obrácení a důvěře v Boha“. Právě od Blízkého východu, navzdory krizím a skandálům, vysvětlil dále Pizzaballa, může znovu začít „vykoupení pro celou všeobecnou církev“.
Od synody o blízkovýchodní církvi uplynulo třináct let, od exhortace deset let, tedy doba, během níž se Blízký východ hluboce změnil, a pro církev je nyní, jak vyzval latinský patriarcha, důležité přijmout realitu, v níž žije, s jejími zvláštnostmi. Identitu křesťanů je dnes třeba formovat a v některých případech je zapotřebí znovu evangelizovat, přičemž být menšinou nebrání vydávat svědectví o víře a sounáležitosti. Výzvou je neuzavírat se do sebe, oživovat nové formy tvořivosti, vytvářet společenství, posilovat společenství a spolupráci mezi církvemi, které musí obnovit svůj misijní rozměr, aniž by se zapomínalo na dialog, další základní formu vyjádření církevního života.
Na Blízkém východě vždy existuje velké riziko, že se stane nástrojem politické moci, což jí brání v tom, aby si zachovala prorockou roli, která musí být prosta jakéhokoli podmiňování, protože, jak varoval patriarcha, spojenectví mezi trůnem a oltářem nikdy nepřineslo nic dobrého ani trůnu, ani oltáři. Musíme být proto schopni transparentnosti v církevních vztazích a v institucích, korigovat formy korupce ve všech jejích aspektech, protože preferenční volba pro chudé a slabé nedělá z církve politickou stranu. V době, kdy víra čelí na jedné straně novým hranicím a větším možnostem a na druhé vnějším útokům a četnějším a složitějším problémům, není třeba restaurovat, ale začít znovu od základů a být světlem, solí a kvasem pro tento svět. A právě ze setkání v Nikósii se musí zrodit nový a obnovený závazek, který může, uzavřel arcibiskup Pizzaballa, osvítit a dát chuť celému Blízkému východu, kde jsou naše kořeny a kde nadále zůstaneme, abychom vydávali svědectví o kráse víry.
