Nuncius na Ukrajině: Válka je bolest a zkáza, mír je Boží zázrak

Svitlana Duchovyč – Vatican News

Dnes si připomínáme první výročí ruské agrese proti Ukrajině: 24. února před rokem se Evropa ocitla ve válce, ve válce, která přinesla mnoho zkázy a utrpení, rozdělila řadu rodin a zároveň ukázala odvahu ukrajinského lidu, nepotlačila jeho naději, že bude moci žít ve své vlastní zemi v míru a svobodě. Po celém světě existuje mnoho mírových iniciativ. Na Ukrajině se v mariánské svatyni v Berdyčově koná modlitební vigilie, které se účastní latinští biskupové této země spolu s apoštolským nunciem Visvaldasem Kulbokasem, který se od začátku války rozhodl zůstat v této zemi, aby sdílel utrpení ukrajinského lidu a svědčil o blízkosti papeže a celé církve. Papežský zástupce vysvětlil význam tohoto setkání pro Vatican News.

Vaše Excelence, proč je důležité připomínat si toto datum modlitbou?

Proč právě modlitbou, to bych vysvětlil takto. Minulou neděli jsme měli v řeckokatolické katedrále v Kyjevě velmi důležitou slavnost: slavilo se biskupské svěcení pomocného biskupa pro Kyjev. Evangelium hovořilo o bratrství... Ježíš, náš Pán, řekl: "Cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili: oblékli jste mě, uhasili jste mou žízeň, nasytili jste mě a navštívili jste mě, když jsem byl ve vězení." Všichni jsme se snažili, abychom byli bratry. Toto evangelium, které by samo o sobě mělo být jasné, a ve většině regionů snad i je, protože když máte vůli, můžete dát napít, najíst, obléci, navštívit, tady, během této války, však bohužel v mnoha situacích naplnit nemůžete. Například loni v březnu jsem se s požehnáním Svatého otce Františka snažil jet do Mariupolu evakuovat lidi, přivézt vodu, chleba... Neměl jsem možnost, neměl jsem povolení. Kardinál Krajewski se v dubnu pokusil o totéž, nemohl. Nyní se naši kněží, řeholníci a řeholnice, dobrovolníci snaží přivézt pomoc do oblastí Chersonu, Záporoží, Bachmutu, Charkova a mnozí z nich skončí pod bombardováním, jako se to stalo samotnému kardinálu Krajewskému loni v září nebo knězi, který byl před měsícem zraněn v Charkovské oblasti, nebo řeholnici, která byla také zraněna. Nemůžete přinést vodu, nemůžete přinést chléb. A pak jdou zde naši řeckokatoličtí kněží zajatí loni v listopadu, byli to dva redemptorističtí kněží působící v Berďansku, nemůžeme je navštívit. Je to velmi silný kontrast: v těchto válečných podmínkách nejsme schopni uskutečňovat evangelium. Alespoň nikoli ve všech situacích a ve všech regionech.

Proto je potřeba modlitby ještě silnější...

Ano, naše modlitba bude prosbou k Pánu a Matce Boží: dej, ať se vrátíme do světa stvořeného Bohem, protože svět, ve kterém nyní žijeme, byl stvořen násilím, agresí, válkou, ale není to svět Boží. Další velmi důležitý aspekt najdeme, když si znovu přečteme dějiny. Před několika dny jsem si znovu přečetl dějiny Kyjevské Rusi ....Kyjevská Rus, tedy ten samý Kyjev, ve kterém se nyní nacházím, byla již v 11. století, kolem roku 1037, svěřena jako stát, jako knížectví, pod ochranu Panny Marie. Kyjevské knížectví patří v dějinách lidstva, v dějinách křesťanství k nejstarším útvarům, k nejstarším státům, které byly svěřeny pod ochranu Panny Marie. Proto když v loňském roce Svatý otec František ve spojení se všemi biskupy světa znovu zasvětil Ukrajinu a Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, byl to akt, kterým bylo zasvěcení, pokud jde o Ukrajinu, Panně Marii obnoveno. A tak se 24. února bude opět konat modlitba k Panně Marii s vědomím, že jsme Ukrajinu již několikrát svěřili do její ochrany, takže se k ní budeme obracet jako její děti. Proč tedy modlitba? Protože jasně vidíme, že v tak intenzivním roce války nelze najít jiné řešení, takže zbývá jen Boží zázrak, zbývá jen modlitba, a ta je naší hlavní duchovní zbraní, ba je tou účinnou. Máme plnou důvěru - já mám plnou důvěru - v ochranu Panny Marie.

Změnilo se během tohoto válečného roku vnímání vašeho poslání apoštolského nuncia?

Samozřejmě existují různé aspekty, ale já bych chtěl zdůraznit zejména jeden, a to duchovní aspekt. Především tím, že jsme tady, nikdy nevíme, co budeme moci zažít v příštím okamžiku: zda dojde k nějakému setkání, zda budeme mít světlo, zda budeme mít telefonní spojení, nebo zda místo toho přiletí raketa nebo dron... Proto je to neustálé vzhlížení k Bohu, je to velmi intenzivní duchovní naděje, za kterou jsem Pánu velmi vděčný, protože je to dar. Pro sebe vidím plnost toho, co chápu jako poslání apoštolského nuncia: na jedné straně pokračovat v zastupování Svatého otce a církve a na druhé straně osobně prožívat neustálou a velmi intenzivní duchovní výzvu.

Při generální audienci 28. prosince loňského roku se papež František setkal s několika ukrajinskými ženami: manželkami, matkami, dcerami, sestrami ukrajinských vojáků zajatých ruskou armádou. Víme, že jste se s nimi předtím setkal na nunciatuře v Kyjevě. Během letošního roku apoštolská nunciatura podpořila mnoho podobných iniciativ. Které z nich můžeme připomenout?

Ano, bylo několik momentů, které se mi vryly do srdce. Zmínil bych snad zejména dva. Jedním z nich je setkání s manželkami dvou vojáků, které jsem na nunciatuře potkal v květnu: bylo to ve dnech, kdy se obránci Mariupolu vydávali jako rukojmí. Jedna z těch paní už bohužel přišla o manžela, druhá byla právě v těchto minutách v kontaktu se svým manželem. A viděl jsem, jaké to je, když se přeruší telefonní spojení: linka se odmlčí a žena neví, jestli v tu chvíli už manžela ztratila nadobro, nebo jestli ještě žije. Pak se po několika minutách linka vrátí a ona se rozpláče, protože muž, o kterém si myslela, že je možná mrtvý, stále žije. Je to nepřetržité trauma, každou vteřinu. Pak je tu ještě jeden aspekt, který jsem zažil mnohokrát: skupiny, sdružení matek, manželek, někdy i sester nebo dokonce bratrů, kteří mi při mnoha příležitostech řekli: "Nevíme, jestli je naživu, nebo ne, jestli je zraněný, nebo ne. Nemůžeme ho navštívit, nevíme, kde je, jestli má teplé oblečení na chladné zimní měsíce". Je to neustálá, trýznivá nevědomost. Všechna tato svědectví mi zůstávají vryta do paměti a pamatuji na ně v modlitbě, zejména při mši svaté, při každodenním růženci.

Z mnoha částí Ukrajiny je slyšet, že lidé jsou unaveni válkou. Vnímáte totéž? Co mohou katolíci na celém světě udělat, aby v této době pomohli ukrajinskému lidu? Změnily se potřeby od první poloviny roku?

Je jasné, že únava je cítit na všech úrovních, protože to byl velmi intenzivní rok. Před několika dny jsem viděl statistiku: 150 000 zničených domů. To nejsou jen čísla, protože každé zničení způsobuje nejen bolest, nejen ztráty, ale i strádání, protože například: v Mykolajivu a Chersonu, co lidé potřebují? Právě když hovoříme o tom, co je potřebné: potřebují také spodní prádlo, protože není dostatek čisté vody na jeho vyprání. Dobrovolníci a kněží mi říkají, že když přivezou chleba, lidé ho tam začnou jíst na místě, hned jak ho dostanou, a totéž platí o vodě a termprádle - třeba o termotričkách, která několikrát přivezl i kardinál Krajewski... Únava je také v Charkovské oblasti, kde je řada domů bez oken a mnoho lidí žije ve sklepích. Nebo v Bachmutu, kde lidé vycházejí z přístřešků pro jídlo, které jim přinesli dobrovolníci Charity, a pak se zase utíkají schovat. Potřeby se také zvýšily, a to o hodně, ve srovnání se začátkem, protože teď kromě jídla chybí také topení, a už hodně organizací a dobrodinců darovalo generátory nebo kamna. A pak jsou tu další, ještě náročnější potřeby: na mnoha místech je velká poptávka po psycholozích, kteří by poradili členům rodin, jak se vyrovnat s psychickými traumaty, která utrpěli buď přímo, nebo je utrpěli jejich rodinní příslušníci či vojáci, kteří se vrátili z fronty; a pak jsou tu ranění. Pak je tu velká a naléhavá otázka dětí. Existuje řada organizací, které by rády, pokud je to možné, nabídly ukrajinským dětem pohostinství v zemích kolem Ukrajiny, kde by děti mohly zůstat několik týdnů na klidném místě, aniž by neustále žily s válečným stresem.

Papež František si celý rok bere Ukrajinu k srdci a prakticky při každé bohoslužbě či audienci projevuje svou solidaritu, svou blízkost lidem postiženým touto strašlivou tragédií. Jakou stopu zanechala tato slova ve vás a v lidech, s nimiž se setkáváte?

Především bych rád zdůraznil to, co mi říkají jak vládní představitelé, tak představitelé jiných církví: Bohužel nikoli všichni náboženští představitelé vyjadřují a projevují tuto blízkost trpícím lidem. Zatímco u papeže Františka je to zřejmé, protože stačí vzít do rukou tento svazek vydaný v prosinci loňského roku, který se jmenuje Encyklika o Ukrajině, a je sestaven projevů papeže Františka, které pronesl v posledních deseti, jedenácti měsících. Nemluvě o listě papeže Františka adresovaném všem Ukrajincům z 25. listopadu: ten dopis vyjadřuje dva velmi důležité aspekty: jedním je velká vřelost, velká blízkost k trpícím: to vnímal každý. A pak, jak jste jistě vnímali i v Římě a jinde, někdy se stává, že symbolika nebo používané pojmy nejsou v různých zemích chápány stejně, a to se ještě více děje na Ukrajině, kde je válka přímo prožívána. Ten dopis byl velmi důležitý a jasně ukázal, jak to Svatý otec vnímá. Použitá přirovnání: i to krásné srovnání s chladem, který snášela Svatá rodina v Betlémě, a nyní stejným chladem trpí ukrajinský lid. Tolik přirovnání použitých v tom dopise bylo vnímáno jako čerstvý závaz, protože je to velmi jasný text. To mi řekli i představitelé jiných církví - tady nemluvím o katolících, ale i představitelé jiných církví - diplomaté a také vládní představitelé, protože jasnost a velká vřelost v tom dopise byla oceněna. Jako by to byl klíč k mnoha dalším vystoupením. Svatý otec nabídl hermeneutiku pro mnoho dalších kratších textů. Jsem mu také osobně velmi vděčný, skutečně velmi vděčný.