Moskevský arcibiskup z Prahy: Válka rozpoutala nenávist, ale katolíci mohou odpuštěním přispět k míru
Antonella Palermo – korespondentka Vatican News v Praze
"Musím říci, že aniž bych chtěl být troufalý, v Rusku jsme synodalitu anticipovali. Z metodologického hlediska již několik let pořádáme dvouletá shromáždění v tomto synodálním duchu, to znamená bez většího zájmu o výsledek, který se nicméně dostavuje, ale spíše se zájmem prohloubit víru a také najít nejlepší cesty pro misii, která je tak nejen účinná, ale také efektivní." Takto ruští katolíci prožívají rozměr synodality, jak pro Vatican News vysvětluje mons. Paolo Pezzi, arcibiskup moskevský a předseda ruských katolických biskupů. Arcibiskup Pezzi je jedním z účastníků kontinentálního shromáždění, které právě probíhá v Praze, a přináší sem hlas katolického společenství ze země, která již rok válčí.
Co vás nejvíce zaujalo na sdílení ve shromáždění a také při práci ve skupinách a jaký byl váš přínos zde v Praze?
Zvláště mě zaujaly tři momenty. Prvním bylo zhodnocení charismat. Osobně se domnívám, že charismata, která jsou svou povahou ve službě společenství, musí být znovu objevena a lépe podporována institucí, a to právě pro jejich velký přínos k jednotě, která není uniformní, ale je bohatá, tvůrčí, trochu podobná působení Ducha v církvi. Pak mě zasáhla výzva k návratu k ústřednímu postavení Krista. Považoval jsem za velmi vhodné zdůraznění, že synoda není společná pouť, ale společná pouť v Kristu a s Kristem. Jinak by i výlet do hor mohl být zaměněn za synodu. Třetím aspektem, řekl bych možná trochu negativnějším, je určité riziko, že se tato synodální cesta bude pojímat více sociologicky než pastoračně. Můj příspěvek se týkal dvou prvků: Znovuobjevení odpuštění nejen jako léku, ale také jako možnosti budování nových vztahů. Především jsme to zjistili v období pandemie, kdy osamělost způsobila odstup a skoro bych řekl nechuť k určitým vztahům. Například v některých rodinách přineslo delší soužití potíže v dialogu, ve vztazích.
A jaká situace nastala po loňském 24. únoru?
Ve společenstvích, v rodinách, ale i v srdcích samotných lidí vznikaly skutečné potíže s porozuměním, i proto, že máme věřící ruského původu, ale i ukrajinského, běloruského, litevského, a to nemluvím o těch polských, německých - a tyto kořeny se projevily v celé své složitosti. To nás však přimělo pozitivně objevit nebo znovuobjevit odpuštění jako přínos, který můžeme jako katolíci učinit a který nikdo jiný nemůže učinit pro mír. Za druhé jsem zdůraznil potřebu řešit a předběžně vyřešit obtíže spojené se zneužíváním v širším smyslu v rámci společenství církve. Nedávno jsme si na jednom sympoziu všimli, že zejména mezi pachateli zneužívání, kteří se ve velké míře vyskytují v rodinách, společnostech a samozřejmě také v komunitách, je potřeba vykoupení a odpuštění. To nás přivedlo k myšlence začít s některými psychiatry, katolickými sexuology, s naslouchacími a přijímacími středisky pro případné zločince. Protože po spáchání některých zločinů je těžké mít psychickou sílu se uzdravit. Proto je třeba co nejvíce zasahovat dříve, tedy v době, kdy se jedná pouze o orientaci. Člověk může odvést velmi dobrou práci, nebo, bohužel, když se to stane, se jim snaží pomoci, aby věděli, jak žít s těmito závažnými trestnými činy. Je to mnohem účinnější, pokud se to děje v rámci společenství, a nikoli jen jako jednotlivé lékařské případy.
Jak prožívá katolická komunita tento válečný rok?
První dojem, který se dostavil, byl zmatek, neschopnost přijmout tento konflikt. To pak přerostlo v zášť, ba dokonce vzájemnou nenávist, která měla s katolickým společenstvím věřících pramálo společného. Mohu vám také říci, že jsem se setkal s ukrajinskými katolíky, kteří se domnívají, že se jedná o to nejméně špatné a v každém případě nevyhnutelné řešení. Stejně tak jsem se setkal s ruskými katolíky, kteří tuto iniciativu prostě nemohou přijmout a nedokážou se s tím smířit. Proto někdy vzniká nenávist nebo v každém případě odpor, nechuť, která se pak zvrhne v nepřijetí druhého, ať už je to kdokoli, v rodině, v práci, v nepřijetí sebe sama. Udělali jsme dobrou službu formou zpovědí a musím říci, že bylo mnoho lidí, kteří zejména v postní době a pak v adventu přistupovali ke svátosti smíření. Zažil jsem také několik velmi dojemných příběhů lidí, kteří desítky let nechodili ke zpovědi a kteří právě kvůli této neschopnosti vydržet a zastavit zlo, které v sobě cítili, našli sílu přistoupit ke svátosti.
Vztah mezi synodalitou a ekumenismem, jak byl v těchto dnech zdůrazněn zde v Praze, je pro církve zásadní otázka. Jaké jsou v Rusku rezervy pro jeho plné uskutečnění?
Řekl bych, že především musíme znovu objevit, že společenství samo o sobě je misionářské, tedy přitažlivé. A společenství není abstraktní pojem, ale jsou to vztahy mezi konkrétními lidmi a vztahy založené na lásce. Říkám to proto, že někdy považujeme ekumenismus buď za heslo, nebo za jakousi teorii, která nás - možná i s dobrými iniciativami - povede k jednotě, když Bůh dá. Zatímco by to mělo být vnímání, že v Kristu je člověk ve společenství, které ho činí otevřeným, a především neklade žádné hranice ani podmínky. Jediné, o co usiluje, je šířit, a to ekumenicky, lásku do celého světa, počínaje právě těmi, kteří jsou dějinným povoláním nejblíže, tedy křesťany. Přinejmenším v zásadě lze říci, že každý křesťan se setkal s Kristem nebo alespoň přijal křest, což je až na výjimky stejné ve všech křesťanských denominacích. Tak například toto je bod, který je třeba znovu objevit. Tento synodální proces mimo jiné zdůrazňuje znovuobjevení křtu jako misijního, a tedy i ekumenického principu společenství.
Vaše Excelence, kdy skončí válka?
To je těžké říct, alespoň pro mě velmi těžké. Protože si myslím, že k tomu, aby se tak stalo, aby tento konflikt skončil - jako ostatně každý konflikt -, je třeba, aby se zvedla iniciativa, která bude, řekněme, na vyšší úrovni než bojiště. Obrazně řečeno, vyžaduje to, aby někdo měl pokoru a jistotu, že nic neztratí, pokud nabídne a přijme odpuštění a pokud zasedne ke stolu bez předběžných podmínek.