Zemřel jezuitský historik Peter Gumpel, rozhodný obhájce papeže Pia XII.
Pavel Ambros SJ
Díky nezměrné badatelské poctivosti se otci Gumpelovi podařilo rozbít teze o údajném mlčení Pia XII. vůči zločinům fašizmu během druhé světové války. Cítil se být v jistém smyslu živou pamětí Pia XII., papeže, kterého poznal zblízka již jako mladíček na Germaniku. Jeho přívětivost a schopnost naslouchat často připomínal. Především se však považoval za posledního svědka mnoha gest skryté lásky, která tento papež nesčetněkrát prokázal v nacisty okupovaném Římě. Otec Gumpel zemřel ve svých devadesáti osmi letech dne 12. října 2022. Jeho osobnost připomíná P. Lombardi v římském L’Osservatore Romano. Z jeho myšlenek vyjímáme.
Několik let pobýval otec Gumpel na ošetřovně rezidence svatého Petra Kanisia nedaleko generální kurie jezuitů, kam se v roce 2010, přesně po padesáti letech služby v kurii, přestěhoval s otcem Paolem Molinarim. Prožili tak poslední etapu dlouhé cesty společně. Narodil se 15. listopadu 1923 v Hannoveru. Jeho rodina měla velmi vysoké společenské postavení, ale byla pronásledována nacisty. O tomto dramatickém období svého mládí vždy mluvil velmi diskrétně, ale sám vyprávěl, že jeho matka byla uvězněna a dědeček zabit. Proto musel velmi brzy opustit Německo a jeho formace pokračovala pod cizím jménem nejprve ve Francii a poté v Nizozemsku na jezuitské koleji v Nijmegenu. Zde během války po maturitě pokračoval ve filozofických studiích a v září 1944 vstoupil do noviciátu Nizozemské provincie Tovaryšstva Ježíšova. V letech 1946–47 zastával různá místa na koleji svatého Ignáce v Amsterdamu, ale v letech 1947–49 byl poslán do Říma jako lektor filozofie na Germaniku (německo-maďarské koleji), kde bylo mnoho jeho žáků v těchto poválečných letech starších než on.
Následovalo teologické vzdělání v Anglii na jezuitské fakultě Heythrop College v letech 1949–1953. Zde se Gumpel seznámil s mladým italským jezuitou Paolem Molinarim (kterého učil angličtinu), čímž začalo jejich celoživotní přátelství a spolupráce. V roce 1952 byl vysvěcen na kněze. Třetí probací ukončil svou jezuitskou formaci ve španělské Gandii v letech 1953–54. Vrátil se na Germanikum jako lektor teologie a získal doktorát na Gregoriáně. V roce 1960 byl jmenován asistentem nového generálního postulátora Tovaryšstva Ježíšova, otce Molinariho. Tím začalo dlouhé období života otce Gumpela v jezuitské generální kurii a jeho angažovanost ve prospěch nesmírně namáhavého nasazení pro blahořečení a svatořečení jezuitů. Vzal na sebe závazek, který ale dalece přesahoval rámec Tovaryšstva Ježíšova. V letech 1972–1983 byl konzultorem Kongregace pro svatořečení a v letech 1983–1993 zde byl relátorem. Současně vyučoval spiritualitu a právo na Gregoriáně i Orientále. Společně s otcem Molinarim se mu podařilo dokončit celkem třicet devět kanonizací a blahořečení. Samotný otec Gumpel jako relátor sledoval více než sedmdesát kauz. Byla to neuvěřitelná práce, vždy odvedená s nasazením a svědomitostí skutečně kompetentních lidí, ať už v oblasti historie, teologie nebo spirituality.
Ze života a činnosti otce Gumpela je třeba připomenout několik „drobností“. Jan XXIII. a Pavel VI. si například velmi vážili otců Molinariho a Gumpela a často si vyžádali jejich rad a služeb. Otec Gumpel připomněl, že se během koncilu na přání Pavla VI. zúčastnil několika zasedání biskupských konferencí v Africe. Získával pro něj aktuální informace, poznatky a teologické rady. Nejvíce otce Gumpela v jistém smyslu proslavila kauza Pia XII. Ke konci koncilu Pavel VI. oznámil zahájení procesu blahořečení dvou papežů: Pia XII. a Jana XXIII.
Blahořečení Pia XII. bylo svěřeno Tovaryšstvu Ježíšovu. Postulátorem se proto stal otec Molinari, který mohl s pomocí otce Gumpela provádět důkladné studie ve vatikánských archivech. Měli neomezený přístup ke všem pramenům. V roce 1983 byl otec Gumpel oficiálně pověřen, aby zastával úlohu relátora blahořečení Pia XII. Pravděpodobně nikdo jiný nestudoval a nepoznal postavu a dílo Pia XII. do takové hloubky jako on. Právě proto byl nejodhodlanějším a nejoddanějším obhájcem Pia XII. tváří v tvář obviněním a námitkám, které se na tohoto papeže snášely z různých stran. Gumpel byl mimořádný polyglot, hovořil plynně anglicky, italsky, německy, francouzsky, nizozemsky a španělsky. Kromě mnoha publikací a vystoupení na konferencích poskytl více než tři sta rozhovorů v televizi, rozhlasu a dalších médiích. Pro mnoho novinářů zůstávají rozhovory s Gumpelem nezapomenutelné. Živý, jasný, rozhodný, navíc dokázal mluvit doslova celé hodiny a velmi přímočaře odpovídat i na ty nejnáročnější otázky. Nikdy tuto nelehkou roli obhájce neodmítl, hájit památku Pia XII. spolehlivými argumenty a dokumenty bylo pro něj životním posláním.
Nikdy nepochyboval o tom, že Pius XII. si zaslouží kanonizaci a že jej církev dříve či později za svatého prohlásí. Na mnoho dotěrných otázek odpovídal vždy stejně: „Jsem pevně přesvědčen, a nezáleží na tom, jestli budu ještě naživu, že jednoho dne bude Pius XII. vyzdvižen na oltář a uctíván jako světec.“
Byl skutečným učencem, který závazek k opravdově radikálnímu životu řeholníka doprovázel osobní askezí, často velmi přísnou. Jeho spolubratři věděli, že za zdánlivým vnějším chladem či strnulostí se skrývá pozorná a velkorysá ochota sloužit druhým. Jeho láska a věrnost církvi, jeho oddanost papežům, kterým sloužil, byla příznačná. Tovaryšstvo Ježíšovo v něm mělo významného člena. Stal se nejoddanějším, nejkompetentnějším a nejlaskavějším obhájcem Pia XII. Proto nám bude určitě chybět. Nyní, po téměř sto letech života, však nastal čas, aby si odpočinul a setkal se s Tím, o němž s dojetím říkal: Vím, komu jsem uvěřil.
Dodejme, že v nedávném rozhovoru pro televizní stanici Telepace otec Gumpel hovořil o způsobech získávání a rozdělování potravin sestrou Pascalinou Lehnertovou, která se starala o papežskou domácnost:
"Znal jsem velmi dobře sestru Pascalinu Lehnertovou, která dostala k dispozici dodávku od papeže Pia XII. a jezdila s ní po venkově. Tento malý náklaďák byl plný jídla. Oficiálně, pokud byla zastavena, měla říct, že se jedná o jídlo pro náboženské komunity, ale ve skutečnosti to bylo jídlo pro Židy. Věděl jsem to, protože mi o tom osobně vyprávěla a zmínila se, že se někdy velmi bála, že ji bude kontrolovat policie nebo nacisté, protože v té době bylo velmi málo jídla," upozornil otec Gumpel. - Také sám papež pravidelně posílal desítky nákladních aut na sever Itálie, aby nakoupil mouku nebo jiné druhy potravin. Tyto vozy byly zakryté a zvenčí na nich byl papežský znak a vlajky v papežských barvách: bílé a žluté. Někdy byla tato vozidla napadena spojenci, kteří si mysleli, že jsou tam věci ukryté nacisty."
Jezuita také upozornil, že ve Vatikánu byly velké kuchyně, kde se připravovalo jídlo pro hladové obyvatele Říma, zejména pro Židy. Někdy bylo zdarma poskytováno až 100 000 porcí polévky denně.
