Federico Lombardi S.I.: Katechismus katolické církve slaví třicet let
Federico Lombardi S.I.
V den 30. výročí zahájení II. vatikánského koncilu, 11. října 1992, podepsal Jan Pavel II. apoštolskou konstituci Fidei depositum, kterou nejen členům kléru, ale také „všem členům Božího lidu“ předložil nový Katechismus katolické církve.
Odvážný podnik
Jeho přípravou pověřil Jan Pavel II. v roce 1986 komisi dvanácti kardinálů a biskupů, které předsedal kard. Joseph Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry, po mimořádné biskupské synodě, kterou papež svolal v roce 1985 k 20. výročí ukončení koncilu. V závěrečné zprávě synody se uvádí: „Mnoho biskupů vyjádřilo přání, aby byl sestaven katechismus nebo kompendium veškeré katolické nauky týkající se jak víry, tak mravů, aby se stal téměř referenčním bodem pro katechismy nebo kompendia, která jsou připravována v různých regionech. Musí to být zdravé učení přizpůsobené současnému životu křesťanů“. Pro tuto žádost hlasovalo 146 biskupů ze 155 přítomných.
Stejně jako po tridentském koncilu shromáždil Římský katechismus v rozsáhlém a organickém textu prezentaci katolické nauky, tak po skončení II. vatikánského koncilu pociťovalo „velké množství biskupů“ potřebu nového komplexního textu prezentujícího křesťanskou víru, který by byl v souladu s koncilem a zohledňoval situaci křesťanů a církve v dnešním světě.
Jednalo se o velmi náročný úkol. Nechyběly důležité pokusy, jako byl slavný Holandský katechismus a další katechismy vydané různými biskupskými konferencemi, ale bylo konstatováno, že „se zabývaly především zkoumáním antropologického a sociologického hlediska, z něhož vycházely, a metodou předávání, což mělo za následek, že se nakonec téměř ztratilo učení, které mělo být touto cestou předáváno“. Bylo proto nutné pokusit se vypracovat text, který by byl platný pro celou církev, tj. vyjadřoval by to, co je společné víře křesťanů, aby sloužil jednotě jejich všeobecného společenství, přesahující rozdíly a konkrétní situace.
Bylo to možné? Mnozí o tom pochybovali, dokonce i teologové a katecheté. Nemálo lidí bylo přesvědčeno, že to není správná cesta, že univerzální katechismus, místo aby napomáhal nezbytné inkulturaci, by ji brzdil a blokoval formulaci katechismů místních církví. Některé z těchto námitek samozřejmě zaznívaly i po vydání textu: „Katechismus se svým kritikům jevil nikoli jako možnost jednoty, ale jako hrozba proti vitalitě a pluralitě, jako pokus spoutat formulacemi nebo dokonce zablokovat odvážně perspektivní myšlení, jako prostředek kontroly a disciplíny. Byl také klasifikován jako útok na inkulturaci, která by měla hledat nové cesty a formy víry ve velkých historických kulturách světa i v moderní technické civilizaci, která se stále více rozvíjí“ (J. Ratzinger, «Přednáška na Mezinárodním katechetickém kongresu», in Oss. Rom., 15.10.1997).
Komise a redakční výbor se nedaly odradit. Zvolily schéma, které již dodržuje Římský katechismus, a to tak, že se nejprve zabývají Bohem a tajemstvími víry, vyznávanými ve Vyznání víry a slavenými ve svátostech; poté představují, jak víra působí v lásce a jak se projevuje v křesťanském životě (přikázání ve světle blahoslavenství); nakonec hovoří o křesťanské modlitbě ve stopách modlitby Páně. Text je proto rozdělen do čtyř částí, které spolu vzájemně souvisejí: křesťanské tajemství je předmětem víry (první část); slaví se a sděluje v liturgických úkonech (druhá část); je přítomno, aby osvěcovalo a podporovalo Boží děti v jejich jednání (třetí část); je základem naší modlitby, jejímž privilegovaným vyjádřením je Otče náš, a je předmětem našich proseb, chval a přímluv (čtvrtá část).
Originál, vydaný ve francouzském jazyce, byl roku 1989 zaslán ke konzultaci všem světovým biskupům, římským kongregacím, teologickým učilištím a odborníkům. Shromáždilo se zhruba čtyřiadvacet tisíc posudků, věnovaných zejména třetí části, čímž se výsledný text stal předmětem rozsáhlé spolupráce episkopátu z celého světa. Stojí za to, byť letmo, nahlédnout do rejstříku odkazů, kde převažují nesčetné citace z Písma svatého (4278), následované citacemi z koncilů, hlavně II. Vatikánu (810), papežských dokumentů, kanonického práva, západní a východní liturgie, církevních spisů, otců a světců každé doby, až po sv. Terezii od Dítěte Ježíše. Několik doprovodných obrazů, umístěných záměrně v úvodu každé ze čtyř částí, upozorňuje na vyjadřování křesťanské víry rovněž prostřednictvím umění, čili na „cestu krásy“.
Nečekaný úspěch
Roku 1992 byla práce na Katechismu zakončena a v červnu jej papež schválil, avšak se slavnostním vyhlášením vyčkal na 11. říjen – třicáté výročí zahájení II. Vatikánského koncilu. A konečně 7. prosince v Sixtinské kapli jej představil a symbolicky předal různým složkám církevního společenství, včetně laiků, mužů i žen, hovořících různými jazyky a pocházejících z různých kontinentů. Již předtím – v listopadu téhož roku – bylo ve Francii prezentováno první francouzské vydání, jehož se za tři týdny prodalo více než pět set tisíc výtisků. Velkého úspěchu, který předčil veškeré očekávání, dosáhla o pár měsíců později italská edice; a tentýž jev se opakoval při mnoha dalších vydáních. Všeobecný zájem o toto dílo, a to nejen ze strany kléru, byl ihned natolik patrný, že kritiky nabyly uhlazenější formy, ačkoli zcela nevymizely. Kard. Ratzinger, jehož nelze považovat za autora díla, ale který zajisté zastával rozhodující roli při jeho rozvržení a uskutečnění, vícekrát projevil překvapení a vděčnost nad takovýmto výsledkem. O pět let později, roku 1997, byla zveřejněna Editio typica v latině, která přihlédla k připomínkám obdrženým od různých překladových edicí (kterých v té době bylo již třicet) a stala se oficiálním vodítkem dalších překladů a obnovených vydání. V témže roce vyšlo Všeobecné direktorium pro katechezi (...) a roku 2005 Kompendium katechismu, opět z podnětu Jana Pavla II. a jako výsledek práce vedené kard. Ratzingerem.
Kontinuita, novinky a otázky za pontifikátu papeže Františka
Sv. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. ve svém učení přirozeně neustále odkazovali na Katechismus vzhledem k určující účasti na jeho realizaci. Ovšem také papež František se již od počátku pohyboval v kontinuitě s jejich nasměrováním a byl si plně vědom důležitosti a užitečnosti katechismu. Svědčí o tom encyklika Lumen fidei a bezprostřední výroky v prvních měsících pontifikátu, jimiž poukazoval na katechismus a sociální nauku církve, aby svým přímým a výstižným jazykem potvrdil, že je „synem církve“. Ostatně také Františkovy středeční katecheze zjevně či skrytě citují z Katechismu anebo na něj přímo poukazují – zmiňme promluvy o eucharistii, svátostech či modlitbě, ale též sociálně-etických tématech, jako je všeobecné určení statků. Tytéž odkazy najdeme rovněž v mnoha jiných Františkových textech a poselstvích, včetně ožehavých témat, kupř. přiměřenosti léčby.
To nicméně neznamená, že bychom měli katechismus považovat za nedotknutelný a neměnný dokument, který nelze vylepšovat. Něco takového by odporovalo jeho výkladu katolické nauky, dynamicky životné v průběhu dějin, a magisteria, provázeného Duchem, který vede putující Boží lid. Otázky, které zde častěji vyvstávají (jak se to již stalo při samotné přípravě Katechismu), se dotýkají třetí části o křesťanském životě a sociální morálce, vzhledem ke změně historických situací a dynamickému vztahu mezi křesťanskou vírou a realitou.
Konkrétním příkladem formulace, která za minulých třicet let prošla změnou, je přípustnost trestu smrti. Původní znění Katechismu z roku 1992 připouštělo jeho oprávněnost (2266). Již Editio typica pod vlivem encykliky Evangelium vitae (publikované Janem Pavlem II. roku 1995) tuto formulaci změnila a prohlásila, že „v dnešní době se případy absolutní nezbytnosti odstranění viníka vyskytují „velmi zřídka, pokud vůbec“(2267). Jan Pavel II. se poté vyjádřil souhlasně k naprostému zrušení trestu smrti ve vánočním poselství roku 1998 a během následné cesty do USA. Obdobně se vyslovil rovněž Benedikt XVI. v posynodální exhortaci Africae munus (2011). A konečně roku 2017 v promluvě u příležitosti pětadvaceti let od vydání Katechismu se papež František výslovně dožadoval přepracování pasáže o trestu smrti, aby tak lépe odpovídala vývoji církevní nauky v posledních letech. Nové znění otevřeně prohlašuje: „Církev vedena světlem evangelia učí, že „trest smrti není přípustný, protože odporuje neporušitelné důstojnosti lidské osoby“, a sama se zasazuje o jeho celosvětové zrušení“.
Dalším tematickým okruhem, v němž nelze vyloučit nové formulace, je odpovědnost vůči životnímu prostředí, „společnému domovu“. Při jedné své promluvě k právníkům papež František naznačil možnost dalšího vývoje oněch částí katechismu, které se týkají ekologické odpovědnosti, a to zavedením kategorie „ekologického hříchu“ namířeného proti společnému domovu ( Audience pro členy Mezinárodní asociace pro trestní právo, 15.11.2019). Tento podnět zjevně souzní s učením posledních papežů a Františkovou encyklikou Laudato si´ i jeho posynodální exhortací o Amazonii.
Jiného rázu a mnohem problematičtější jsou různé žádosti o revizi Katechismu související se sexuální morálkou, které se v poslední době nezřídka objevují zvláště v kontextech reflexe, již vyvolaly případy sexuálního zneužívání ve společnosti a církvi. V tomto ohledu můžeme připomenout zmínky na toto téma v Sauvého zprávě o zneužívání ve Francii a německou synodální cestu, během níž se kritika katechismu nezaměřuje na jeho další vývoj či vylepšování, ale spíše vyjevuje očekávání rozsáhlé a hloubkové revize samotného církevního učení o veškeré tematice lidské sexuality, jako to vyplývá z dokumentů, které v současné době synodální cesta zkoumá, například z textů nazvaných „Základní linie obnovené sexuální etiky“ nebo „Magisteriální přehodnocení homosexuality“ (www.synodalerweg.de/dokumente-reden-und-beitraege/; Na nedávném zasedání ve dnech 8.-10. září 2022 byly uvedené texty schváleny většinou účastníků ve druhém čtení).
Nepřísluší nám nyní zabývat se podstatou těchto složitých a choulostivých argumentů. Nelze popřít, že se jedná o jednu z nejnáročnějších zkoušek pro učení a pastoraci církve ve vztahu ke křesťanskému životu v kontextu společnosti, která se oproti minulosti hluboce změnila. Papež František se do toho s vervou pustil už před lety, když svolal dvě synody o rodině a vydal závěrečnou postsynodální exhortaci Amoris laetitia, ale zdá se, že vnímání nebezpečné vzdálenosti mezi církevním magisteriem a realitou křesťanské zkušenosti a hrozící riziko napětí a konfliktů uvnitř společenství všeobecné církve si žádá pokračování v obezřetné a uctivé cestě kontinuity a jednoty, ale zároveň odvahy (V tomto smyslu uvažoval kard. Carlo Maria Martini, jehož desáté výročí úmrtí jsme si připomněli 31. srpna. Viz například C. M. Martini - G. Sporschill, Conversazioni notturne a Gerusalemme. Sul rischio della fede, Milán, Mondadori, 2008). Problém však není primárně a přímo problémem diskuse o textech katechismu, ale problémem doktrinálního a morálního magisteria církve, které se musí v katechismu odrážet.
Nakonec je vhodné připomenout, že katechismus je v zásadě určen pro katechezi. Má být nástrojem předávání víry v současném světě. Dnes se toto předávání, zejména novým generacím, odehrává v radikálně odlišném prostředí než v minulosti, a to v důsledku „digitální revoluce“ a jejích důsledků. I to je téma, kterému se zde nemůžeme věnovat do hloubky, ale o kterém bude třeba přemýšlet a ke kterému bude mít co říci tvořivost katecheze, dále podněcovaná zkušeností s pandemií. To znamená, že nepůjde jen o to, aby se množily překlady téhož textu do různých jazyků nebo pomůcky různého druhu k usnadnění jeho šíření, jak se to již chvályhodně děje, ale o to, abychom pochopili, zda obsáhlý psaný text, systematický a organický, bude ještě dlouho hlavním referenčním nástrojem pro předávání křesťanské víry katolické církve.
Několik závěrečných úvah
Katechismus katolické církve je výjimečný text. Nad všechna očekávání se zde podařilo vyjádřit v organické syntéze, lze říci vyvážené, harmonické a pedagogicky účinné, křesťanskou katolickou nauku, jak se jeví v době II. Vatikánského koncilu, podpořenou Písmem svatým, tradicí církve, vyjádřenou koncily, papeži, velkými církevními autory, světci.
Byl a je to impozantní opěrný bod jednoty církevního společenství ve světě, který je nesmírně rozmanitý a v němž dochází k velmi rychlým změnám. V uplynulých třiceti letech představoval a dodnes představuje pevnou a spolehlivou referenci pro výuku a křesťanskou formaci, a řekli bychom, že i spiritualitu, papežů, biskupů, kněží, katechetů, i laiků. I kritici uznávají, že je to autoritativní referenční text.
Katechismus však nelze považovat za rigidní, pevný, definitivní, nedotknutelný. Je výrazem dějin křesťanské víry, musí jím zůstat, a proto je dynamický a živý. Tak jako od počátku neměl být překážkou, ale opěrným bodem inkulturace, tak i dnes musí zůstat opěrným bodem, základnou, cenným nástrojem na cestě církve dějinami za asistence a vedení Ducha svatého.
Proto se Katechismus může rozvíjet. Papež František nám dal konkrétní příklad v otázce trestu smrti. V tak rychle se měnícím světě však lze a mělo by být užitečné přeformulovat nebo doplnit další body, jak jsme uvedli na několika příkladech zásadního významu. Vždy však bude katechismus zrcadlit společnou víru církve a zachovávat jednotu pod vedením magisteria. A celá církev bude muset i nadále neúnavně hledat nejlepší způsoby a účinné jazyky pro hlásání víry a její předávání a nadále důvěřovat v doprovázení Duchem.
(Převzato z listu La Civiltà Cattolica č. 4135; kráceno a bez poznámkového aparátu v jeho plné šíři; překlad Jana Gruberová)
