Hollerich: Nejsou žádné národní církve, jdeme společně a pomáháme trpícím
Salvatore Cernuzio - Vatikán
Výzva k senzibilizaci věřících, aby žili vtělené křesťanství především v utrpení a těžkostech svých bližních, zejména uprchlíků z Ukrajiny a jihu. Příležitost pro církve téhož kontinentu opustit riskantní "nacionalismy" a uzavřenost a podívat se na "celou mozaiku", aby "všichni kráčeli společně". Kardinál Jean-Claude Hollerich, generální zpravodaj synody o synodalitě a zároveň předseda Komise biskupských konferencí Evropské unie (Comece), je spokojen s dosavadními výsledky synodální cesty, která ukončila svou první fázi a nyní přechází do druhé. V rozhovoru pro Vatican News se kardinál věnuje současným událostem, ale také práci v nadcházejících měsících.
Cesta synody od jejího zahájení v říjnu byla po celou dobu protkána válkou na Ukrajině. A to si také vyžádalo změnu role a činnosti církve. Jak se podle vás, jako předsedy synody, ale také předsedy evropského církevního orgánu, tyto dvě věci, synodní cesta a válečný kontext, snoubí?
Především bych se rád zmínil o zkušenostech mnoha věřících v Lucembursku, mé zemi, kteří hostili a stále hostí uprchlíky z Ukrajiny ve svých domovech. I já přijímám tříčlennou rodinu... Je dobré být s nimi a prožívat tuto solidaritu, ukazuje to, že poslání církve je důležité. Poslání především pro mír, spravedlnost a pomoc trpícím. Synodní cesta je přínosem zejména proto, že upozorňuje na to, že být křesťanem neznamená jen chodit v neděli na mši, ale že křesťanství je třeba žít. Když se dám vést Duchem svatým, změním se, změní se společnost. Ukrajinští uprchlíci se setkali s úžasným přijetím, jakého se nedostalo například uprchlíkům ze Sýrie apod. Právě křesťané řekli: To není správné! Neznamená to dávat méně Ukrajincům, ale dávat více ostatním. A to je ovoce Ducha v našich církvích.
V církvích téhož kontinentu existuje mnoho odlišností a rozdílné citlivosti a některé synodální cesty zahájené v některých diecézích zatím vykazují odlišné tempo než ostatní. Jak se můžeme dostat ke "společnému kráčení", které je podle vás prvním cílem synody, a vyhnout se jakémukoli skoku vpřed nebo tomu, aby někdo zůstal pozadu?
Myslím, že odpovědí je samotná synoda. Nemáme národní církve, jsme jedna církev, samozřejmě s různými kulturami a tradicemi. Musíme spolu mluvit, naslouchat si, rozumět si. Možná se v posledních letech národní biskupské konference hodně rozvinuly... To je dobře! Ale je tu také potřeba, požadavek dělat věci společně. Synodní cesta je nyní skvělou příležitostí podívat se na celou mozaiku, nejen na malou část mé země.
Co jste se po roce konzultační fáze naučili? A především, vidíte v tomto procesu, který papež označil za "proces", nějaké změny?
Je správné citovat slova papeže Františka, protože synoda je společnou cestou, nasloucháním, beze strachu z různosti. Našli jsme jednotu, která je mnohem větší než rozmanitost, kterou zažíváme nyní. A jsem rád, že jsme se dostali do kontinentální fáze. Píšeme dějiny církve.
Předpokládáte v kontinentální fázi nějaké další kroky oproti té předchozí?
Nevidím žádné definitivní změny, ale myslím, že musíme dbát na to, abychom naslouchali všem a aby se všichni cítili vyslyšeni. Tedy nejen odborníci, nejen ti, kteří chtějí nebo jim jde o to vést válku v církvi a podobně, ale skutečně naslouchat všem a brát lidi vážně. Berte jejich odpovědi vážně, protože mluví o každodenním životě, o tom, co prožívají, co je bolí a co je těší. A jak mohu být pastýřem církve, když tohle všechno nevím? Myslím, že synoda musí v tomto směru pokračovat, a to i na místní úrovni. Nejde jen o církevní politiku, ale o otázky: Jak mohou být naše společenství plnější života? Jak mohou skutečně sloužit? Jak mohou naplnit své poslání?
Byl papež informován o výsledcích této první fáze synodního procesu?
S kardinálem Grechem průběžně informujeme Svatého otce o tomto procesu. A povzbuzuje nás, abychom pokračovali.
