Hledejte

Smutek, dojetí a hněv Si Pih Ko, která stojí přímo před papežem, kolem ní obdivující dav a nerozhodnost mužů z ochranky, když mimo plán zpívá píseň, která svým zvukem připomíná kanadskou hymnu. Smutek, dojetí a hněv Si Pih Ko, která stojí přímo před papežem, kolem ní obdivující dav a nerozhodnost mužů z ochranky, když mimo plán zpívá píseň, která svým zvukem připomíná kanadskou hymnu. 

Federico Lombardi SJ: Papežova cesta do Kanady splnila svůj cíl

Italský jezuita Federico Lombardi, redaktor listu La Civiltà Cattolica a bývalý ředitel vatikánského tiskového střediska, popisuje jednotlivé etapy Františkovy kající pouti do Kanady a oceňuje její velkou soudržnost a jednotu. Pozastavuje se zejména nad posledním projevem k Inuitům, který byl podle jeho soudu „mistrovským dílem inkulturace“. „Všichni jsme totiž schopni o inkulturaci mluvit“, podotýká otec Lombardi, „ale papež ukázal, jak se to dělá“.
Federico Lombardi SJ hodnotí apoštolskou cestu do Kanady

„Zdá se mi, že cesta skutečně dosáhla svých cílů, že byla sestavena velmi soudržně a jednotně“, hodnotí Federico Lombardi pro mikrofony Vatikánského rozhlasu. „Nebyla rozptýlená, měla velmi přesné, jednotící vlákno, vše bylo dobře připravené. Papež udělal vše, co bylo třeba, pokud to tak lze říci, když se vydal do jednotlivých míst této obrovské země a projevil vůli spolupracovat s jejími původními obyvateli a s celou kanadskou společností, aby přispěl ke smíření a vybudoval harmonickou realitu, která může hledět i do budoucnosti na základě nových vztahů, plně respektujících důstojnost a hodnoty každé ze složek, které se staly součástí utváření této země. Papež také dokázal zapojit celé společenství kanadské církve. Mám pocit, že zde papež skutečně vykonal určitou pouť: cestu kajícného uznání vin, která je vždy výchozím bodem pro každé opravdové setkání s druhými a s Bohem. A dokázal se vydat touto cestou k naději: neuzavřel se v pouhém rozpoznání hříchu, ale udělal krok směrem ke konkrétním životním závazkům, které neuskutečňujeme jen vlastní vůlí, ale křesťansky, to znamená s velkou důvěrou v moc Pánova zmrtvýchvstání a hlásání evangelia. Papež své promluvy dokázal proložit vzpomínkou na evangelizaci Kanady: vzpomeňme na postavu svatého Františka de Laval, kterého sám v minulých letech kanonizoval, a na celou křesťanskou tradici, kterou sem přinesli velcí misionáři první epochy a která nabyla konkrétní podoby v postavě svaté Anny. Zasáhl tak srdce tradiční religiozity, lidové, ale pevně zakotvené v církvi. Stručně řečeno, tato kajícná cesta, která se týkala zneužívání či nedostatku úcty k původním obyvatelům a velmi bolestné kauzy internátních škol, byla protkána vláknem naděje, kterou přináší právě víra v Krista a skutečné hlásání evangelia. Papež se dotkl rovněž aktuálnosti kanadské společnosti. Bylo zde několik velmi explicitních odkazů na problematiku její sekularizace a zvýraznění toho, jak tomuto fenoménu pozitivně a sebevědomě čelit. To se podařilo připomenutím snah velkých kanadských autorů z poslední doby, jimiž jsou Charles Taylor, jeden z největších znalců sekularizace a významný katolík, a Bernard Lonergan, jeden z největších teologů minulého století, který se hluboce zamýšlel nad vztahem mezi hlásáním víry a dnešní kulturou. Papež tak naznačil, že Kanada má v dějinách evangelizace jak starověké, tak moderní odkazy, které mohou být zdrojem odpovědí na dnešní problémy či výzvy“.

Papežovo setkání s inuitskou komunitou
Papežovo setkání s inuitskou komunitou

V jedné ze svých promluv papež František prohlásil, že církev není ideou, kterou je třeba vštěpovat, ale přívětivým domovem smíření. A varoval, že postoj, který podněcuje diskriminaci, „se těžko odbourává, a to i z náboženského hlediska“...

„S velkou pokorou a konkrétností si musíme uvědomit, že jde o projevy, zásady a postoje, které je třeba neustále oživovat, protože jsou trvale zpochybňovány a zapomíná se na ně. Nikdy si nesmíme namlouvat, že jsme jednou provždy změnili srdce člověka a že jsme ho uschopnili k nadřazenosti nad každým hříchem a chybou. Papežova cesta, stejně jako cesta církve a nás všech, kteří se snažíme následovat Pánův příklad, musí být vždy znovu nastoupena, učiněné chyby musí být pravdivě uznány a opakovaně zasazované rány musí být zahojeny. V tomto ohledu bylo velmi dojemné téma promluvy u jezera svaté Anny: František hovořil o vodách, které léčí. V našich dějinách se také setkáváme se zlem, které se neustále vynořuje a před nímž musíme být varováni, abychom i nadále překonávali jeho důsledky a projevy. Myslím, že papež nám předal poselství odvahy, důvěry a naděje, ale také nesmíme věřit, že jsme problémy definitivně vyřešili. Kdy se nám podaří definitivně vybudovat mír ve světě? Stále existuje pokušení rozdělení, nenávisti, války a sobectví, a tomu musíme neustále čelit. Téma úcty k druhým, snaha o to, abychom se nepovažovali za nadřazené, nás tedy musí ustavičně provázet. Je to něco, co kanadská společnost v těchto letech často zažívá. Kauza internátních škol se dotýká revize svědomí v oblasti respektu k odlišné kultuře a formy vzdělávání, která by neměla být negací, ale naopak otevřeností a uznáním“.

Papežovo setkání se zástupci původních národů v Maskwacìs
Papežovo setkání se zástupci původních národů v Maskwacìs

Otec Lombardi se rovněž vyjádřil k pojmu „inkulturace víry“…

„Toto téma provází církev od II. vatikánského koncilu velmi kontinuálně a týká se všech kultur světa: Latinské Ameriky, Asie, Afriky. Na cestě do Kanady to samozřejmě bylo vnímáno ve vztahu k domorodým kulturám a jejich hodnotám. Poslední projev k Inuitům byl podle mého názoru skutečným mistrovským dílem tohoto úsilí o inkulturaci, protože papež výslovně odkázal na nedávný dokument o hodnotách inuitské kultury, které je třeba zachovat ve vztahu ke společnosti a měnícímu se světu, a vztáhnul ho na evangelní hodnoty. Provázal hlásání evangelia a tradičními hodnotami, které současný svět zpochybňuje, a učinil to konkrétně pro inuitskou kulturu. To na mě udělalo nemalý dojem. Všichni jsme totiž schopni obecně mluvit o inkulturaci, opakujeme to každý den, ale pak je třeba to udělat a učinit to znamená skutečně vážně se zabývat tím, co v každodenním životě kultura znamená, jak se projevuje. A jak může hlásání evangelia dále posílit to, co v této kultuře je, případně ji očistit od prvků, které mohou a musí být překonány, přivést ji k dalšímu zrání a sdílení, i ve vztahu s jinými kulturami. Ve společnosti, jako je například ta kanadská, která se vyznačuje bohatstvím rozličných národů, které sem přicházejí díky přistěhovalectví a které se neuvěřitelně různorodě prolínají, je třeba jít až na dno a snažit se uchopit nějakou hodnotu, spojit ji s evangeliem a sdílet ji tak, aby byla patrná její důležitost v současném kontextu, například z hlediska environmentální výchovy nebo zachování vztahových hodnot v rodině nebo mezi generacemi. To je velká inkulturační práce, kterou je třeba vykonat. Řekl bych, že papež nám dal konkrétní příklad. Pak tento postoj musí také denně prohlubovat kanadská církev a všichni lidé, kteří žijí v kanadské společnosti, jimž se přiblížil svou účastí, blízkostí a srdečností, která na všechny zapůsobila a která je skutečně jeho velkým osobním darem“.

Představitelé původních národů papeže doprovázeli během celé cesty
Představitelé původních národů papeže doprovázeli během celé cesty
5. srpna 2022, 16:01