Sestra Aguchita, mučednice milosrdné lásky Dobrého pastýře
L' Osservatore Romano
Bylo to vůbec poprvé, kdy tato ozbrojená skupina v této jihoamerické zemi zavraždila nějakou řeholnici. Sestru Aguchitu blahořečil venezuelský kardinál Baltazar Enrique Porras Cardozo, arcibiskup Méridy a apoštolský administrátor Caracasu, který zastupoval papeže Františka, v srdci amazonské džungle, v okrese Pichanaqui, apoštolském vikariátu San Ramón.
Maria Agostina Rivas López se narodila 13. června 1920 v Coracoře. Ve čtrnácti letech se přestěhovala do Limy, kde studovala na Sevilla College, kterou vedly sestry Panny Marie milosrdné lásky Dobrého pastýře. Přitahována zasvěceným životem vstoupila v roce 1941 do kongregace, kde 8. února 1945 složila dočasné sliby a téhož dne o čtyři roky později (1949) slavné sliby.
Ve své rodině se spolu se svými deseti sourozenci naučila milovat hodnoty spravedlnosti a solidarity a osvojila si křesťanské ctnosti, zejména lásku k chudým. Do roku 1988 žila v hlavním městě Peru, kde vykonávala různé služby, např. jako kuchařka, uklízečka v klášteře, zdravotní sestra, vychovatelka ve škole Panny Marie milosrdné lásky Dobrého pastýře, pomáhala nezletilým v situacích opuštěnosti, sociálního ohrožení a chudoby a spolupracovala s novicmistrovou.
V roce 1988 byla vyslána do La Floridy v regionu Junín, kde kongregace vedla misii, která se věnovala zejména podpoře žen z řad rolníků a domorodců. Pro peruánskou společnost to bylo dramatické období, kterým otřásly teroristické útoky maoistického revolučního hnutí Sendero Luminoso. Navzdory rostoucímu nebezpečí byly sestry i nadále přítomny a organizovaly programy zaměřené na zdraví, vzdělávání, výživu, gramotnost, ruční práce a rodinnou katechezi.
V roce 1989 se s. Aguchita zúčastnila rekolekcí o nenásilí v Limě. V září napsala provinciální představené: „Co se týče vnitřního života, dělám velké pokroky, zdá se, že jsou to poslední dny mého života, takže musím využít čas, který letí, jinak bych šla na věčnost s prázdnýma rukama. Pán je příliš jemný. Jednoho dne jsem si při meditaci vzpomněla na velký sen, který jsem měla, když jsem objevila své řeholní povolání: pracovat v pralese. Od té doby uplynulo mnoho let a já si říkám, že mě sem Pán přivedl, abych byla spokojená, než zemřu a/nebo zestárnu, zkrátka jsem hlína v jeho rukou“.
Aguchita si splnila sen o svém povolání, pracovala v amazonském pralese s farmáři, v nouzových a marginalizovaných oblastech. Její oddanost dobročinnosti a spravedlnosti ji přivedla k etniku Asháninka, které je historicky známé svou pevnou nezávislostí a odolností vůči agresi i vnějším kulturním vlivům, počínaje španělskými conquistadory v 16. století. Vykořisťování této etnické skupiny vyvrcholilo během „kaučukového boomu“ (1839-1913), kdy byli zotročeni jako sběrači kaučuku a odhadem 80 % příslušníků tohoto etnika bylo zabito. Sestra Aguchita viděla své poslání mezi těmito lidmi jako další příležitost, jak žít s těmi nejchudšími, i když si byla vědoma obtíží a rizik.
K její vesnici se však blížilo násilí. Centrem nepokojů byla venkovská oblast Ayacucho, tvořená horami a vesnicemi, jejichž obyvatelé se živili zemědělstvím. Zpočátku lidé podporovali teroristy v naději, že se jim zlepší životní podmínky, ale brzy se od násilí a teroru distancovali. Navzdory neustálému nebezpečí s. Aguchita neodešla a rozhodla se zůstat s místními lidmi, dokud 27. září 1990 nedorazila do La Floridy ozbrojená skupina Sendero Luminoso a neshromáždila celou vesnickou komunitu na hlavním náměstí.
Když se jim nepodařilo najít Aguchitinu představenou, teroristé řeholnici zavraždili spolu s dalšími obyvateli vesnice, za jejichž propuštění sama nabídla svůj život. Byla obviněna z toho, že vychovává k míru a že její charitativní i vzdělávací činnost odvrátila mladé lidi od ozbrojeného povstání. Ze strachu byla těla ponechána na náměstí celou noc a teprve druhý den byla pohřbena. Aguchitino tělo bylo brzy exhumováno a policie je převzala k pitvě, která potvrdila příčinu smrti.
(jag)
