Cantalamessa: Bohoslužba Slova
Johana Bronková - Vatican News
Pandemie a s ní související omezení si vynutila dlouhá období izolace. Miliony lidí mohly sledovat bohoslužby pouze před televizní obrazovkou. Některé místní církve se proto rozhodly zaměřit v tomto roce na prohoubení eucharistické katecheze. Cyklem postních kázání se k nim připojil také papežský kazatel.
„Mluvit o eucharistii v době pandemie a nyní navíc ve chvíli, kdy máme před očima hrůzy války, neznamená obstrahovat od skutečnosti, v níž žijeme. Naopak je to výzva, abych na ni pohlédli z většího odstupu a méně podmíněně. Eucharistie znamená přítomnost události, která v dějinách navždy zvrátila roli vítězů a obětí. Kristus na kříži učinil z oběti pravého vítěze: „Victor quia victima“, jak říká sv. Augustin: stal se vítězem, neboť byl obětí. Eucharistie nám nabízí skutečný klíč ke čtení dějin. Ujišťuje nás, že Ježíš je s námi nejen v mysli, ale reálně v tomto našem světě, který jakoby se nám vymykal z rukou. Opakuje nám: „Buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět!“ (Jan 16,33)“
Přestože v nejstarších dobách církve bylo „lámání chleba“ tedy samotné slavení eucharistie, oddělené od četby a výkladu Písma, jak o tom čteme ve Skutcích apoštolských (Sk 2,46), velmi brzy se začala utvářet současná podoba liturgie, v níž bohoslužba slova předchází eucharistické modlitbě. Dosvědčuje to sv. Justin v popisu křesťanského shromáždění z 2. století (Justin, I Apologie, 67, 3-4). Biblická čtení , která slyšíme při bohoslužbě nabývají nový a silnější smysl než v jiných kontextech, zdůrazňuje kardinál Cantalamessa a vysvětluje:
„Jejich cílem není ani tak lepší seznámení s Biblí, jako když ji čteme doma nebo v biblické škole, jako spíše poznání toho, kdo se činí přítomným v lámání chleba, osvícení nového aspektu tajemství, na jehož přijetí se připravujeme (…) Biblická slova a příběhy nejsou při mši pouze vyprávěna, ale znovu prožívána. Paměť se stává skutečností a přítomností.“
Nejsme tedy jen publikem, ale mluvčími a protagonisty slova, které nám je hlásáno, jsme povoláni stanout na místě postav, o nichž slyšíme. K tomu, abychom dokázali přijímat tuto roli, má také sloužit homilie, jejímž úkolem je ukazovat, jak se Boží slovo dotýká životní reality a odpovídá na nejhlubší otázky existence. Kardinál Cantalamessa proto vybízí, aby první fází přípravy homilie, bylo vždycky pokleknutí před Bohem a prosba o slovo, které chce nechat zaznít před svým lidem:
„Bůh má totiž své slovo pro každou příležitost a neotálí s jeho vyjevením služebníku, který o něj pokorně a vytrvale prosí. Na počátku to bude jen nepatrné hnutí srdce, světélko, které se v mysli rozžehne, slovo Písma, které přitáhne pozornost a osvítí prožívanou situaci. Zdánlivě nejde o nic než o malé zrnko, které však obsahuje to, co lidé potřebují v tu chvíli uslyšet.“
Stejně jako v eucharistii samé, je v hlásání Slova při díle Duch svatý, který uděluje duchovní pomazání tomu, kdo mluví i kdo poslouchá. Papežský kazatel přirovnává toto pomazání k vonnému balzámu uzavřenému v nádobě, představující naše lidství, naše ego a někdy i neplodný intelektualismus. Jedině roztříštíme-li tuto nádobu, a tedy staneme-li v postoji vydanosti Bohu a rezistenci ke světu, přestaneme zabraňovat tomu, aby toto duchovní pomazání dostalo prostor a rozšířilo se. Ne snad, že by veškeré studium bylo zbytečné, avšak samo nestačí. Jak píše sv. Augustin: „Tím, kdo vskutku učí, je vnitřní učite; Kristus nás učí svou inspirací. Pokud chybí jeho pomazání, vnější slova jsou jen neužitečným halasem.“ (Komentář k 1. Janovu listu, 3,13).
