Aleppský arcibiskup Joseph Tobji : Z lidského hlediska je situace bezvýchodná

Tristní součastnost však nic nemění na tom, že přítomnost křesťanů na Blízkém východě má svou nepostradatelnou důležitost také pro západní svět, vysvětluje maronitský arcibiskup Aleppa Joseph Tobji:

“Křesťané žijí na Východě, a tedy i v Aleppu, tisíce let. Byli tu přítomni téměř od doby apoštolů. Je proto velmi důležité, aby tato přítomnost byla zachována. Na prvním místě pro dobro celé církve, nejen pro církev na Východě, ale také proto, že místní církev je součástí Ježíšova mystického těla a kontinuita křesťanství zde v Aleppu, v Sýrii, na Východě, je důležitá pro celou všeobecnou církev.

Za druhé, přítomnost křesťanů v Aleppu je důležitá pro celou zemi a dokonce i pro muslimy, protože hraje roli mostu mezi Východem a Západem. Tím chci říci, že mluvíme arabsky, jsme Arabové svou kulturou, takže si se svými krajany velmi dobře rozumíme, pojí nás s nimi bratrství a silné pouto přátelství. Rozumíme si opravdu dobře. Prospěch z toho mají také muslimové a křesťanství na Západě. Jsme jakýmsi mostem a kulturním spojovacím článkem rovněž pro zdejší lidi.”

Chcete tím říci, že když spolu mohou mluvit křesťané a muslimové u vás, v této zemi, v tomto regionu, mohou spolu mluvit a vést dialog všude na světě?

“Ano, samozřejmě, můžeme být příkladem pro celý svět. Někdy se modlíme společně, křesťané i muslimové. A obyčejní lidé mají muslimské sousedy, takže muslimové běžně s křesťany spolupracují. A touto cestou vnášíme do našich vztahů skutečně reálnou představu o své víře a lidských hodnotách, které pocházejí od Boha, což přispívá rovněž k otevřenosti syrských muslimů. V tom se místní islám liší například od Saúdské Arábie, a od islámu v jiných částech světa, v Turecku nebo Afghánistánu. Rozdíl je dán tím, že u nás koexistují dvě náboženství a vytváří se tím jiné prostředí, atmosféra lidskosti.”

Aby se tento dialog mezi křesťany a muslimy udržel, je zapotřebí, aby tu křesťané zůstali. Dnes je problém v tom, že mladí lidé odcházejí. Když potkáte mladé, mluví o studiu, o svých přátelích... ale jakmile se zeptáte na plány do budoucna, odpověď je vždycky stejná: chtějí odejít za hranice. Ve své zemi prý nenacházejí žádnou naději...

“Jistěže nenacházejí naději, nevidí budoucnost. Ze své podstaty optimistický mladý člověk, může jen těžko žít v prostředí, jaké je v tuto chvíli v Sýrii, v situaci vyvolávající depresi, pod neustálým tlakem – ani ne tak politickým, ale pod tlakem života, každodenního života. Navíc studují pět let na univerzitě a když skončí, nenajdou práci a pokud nějakou najdou, nestačí jim plat ani na cigarety. A tak vzhlížejí k Západu, chtějí žít jako na Západě, vytvářejí si romantické představy o životě, touží po dobrém životě, v plném slova smyslu, myslí na práci, svobodu a prosperitu. Na to mladí lidé vždycky myslí, zejména když vidí své vrstevníky, kteří odešli, pracují a posílají fotografie z míst před krásnými stavbami nebo z parků. Nic takového už tady nemáme, takže tento sen v myslích našich mladých lidí stále nabírá na síle.”

Nedostává se naděje, není práce, ekonomická situace země je mimořádně složitá a mezinárodní sankce tomu ani trochu nepomáhají. Myslíte, že se vytvářejí podmínky k tomu, aby bylo možné doufat v jejich zrušení?

“Musím říci, že v tomto směru jsem pesimista, protože z lidského hlediska dnes západní, americké a evropské vlády nemají důvod sankce rušit. Zavedly je, aby za ně něčeho dosáhly a prozatím nedosáhly ničeho. Na druhou stranu jsem ale optimistický ve víře, protože Pán může udělat všechno, nic pro něj není nemožné. Z lidského hlediska však žádné východisko nevidím.”

Vaše katedrála stojí v centru Aleppa, která se během války skutečně ocitla mezi dvěma ohni, mezi armádou a povstalci. V jakém stavu jste ji našli po skončení bojů?

“Ano, katedrála se skutečně ocitla přímo na linii fronty. Syrská armáda stála před průčelím a teroristé – my je totiž nazýváme teroristy, nikoli povstalci – stříleli z pozic za katedrálou. Protože náš kostel je nejvyšší budovou v okolí, dopadaly na něj všechny bomby a rakety. Po skončení bojů tedy byla bez střechy, s proraženou kupolí, velká část obvodového zdiva byla zbořená... opravdu katastrofa.

Šestnáct let jsem byl knězem v této katedrále. Je součástí mého života a pokaždé, když jsem k ní po ukončení bojů přišel, sevřelo se mi srdce. Od chvíle, kdy jsem se stal biskupem, jsem se rozhodl, že s tím musíme něco udělat, pustit se do práce na přestavbě a obnově katedrály. Je to velmi důležité, je to znamení naděje, svědectví o přítomnosti křesťanů v Aleppu. Máme silnou a naléhavou touhu, aby byla obnovena.

Samozřejmě jsme čekali více než dva roky, protože nejprve bylo nutné rekonstruovat domy Aleppanů, ale jakmile jsme s tím skončili, přešli jsme k další etapě, kterou je právě rekonstrukce katedrály. Neumíte si představit, jakou radost to lidem přineslo, maronitům, ale také věřícím jiných obřadů, i muslimové nám přišli pogratulovat, že jsme se konečně vrátili! Tato katedrála je znamením naděje, je zářivou přítomností.”

Připravil Jean-Charles Putzolu, přeložila Johana Bronková