Papež ke 40. výročí Astalli: uprchlíci, naděje pro stále větší "my"
Antonella Palermo - Vatican News
Papež František napsal svůj úvodní pozdrav u příležitosti zahájení výstavy " Tváří v tvář budoucnosti", kterou u příležitosti 40. výročí založení Centro Astalli uspořádal Francesco Malavolta v ulicích Říma. Jedná se o dvacet portrétů uprchlíků, které přijala Jezuitská služba uprchlíkům. Výstavu, která bude v kostele Sant'Andrea al Quirinale k vidění až do 28. listopadu, dnes ráno zahájili kardinál Angelo De Donatis, vikář římské diecéze, a kardinál Michael Czerny, podsekretář sekce Svatého stolce pro migranty a uprchlíky. Slavnosti se zúčastnili také předseda regionu Lazio Nicola Zingaretti a starosta Říma Roberto Gualtieri.
Počet lidí, kteří utíkají ze své vlasti, roste
V papežově úvodním slově se objevila některá jména - Duclair, Nathaly, Haider - jako zástupci uprchlíků, kteří v posledních 40 letech přišli do Itálie a byli doprovázeni Centrem Astalli. Muži a ženy, kteří zde našli nejen jídlo nebo střechu nad hlavou, ale - ve vztahu a vzájemném poznání - "smysl a sílu oddat se cestě ke svobodě". Pak biblický odkaz:
Čtyřicet je v Bibli významné číslo, které má mnoho souvislostí, ale určitě si při pomyšlení na vás vzpomeneme na izraelský lid, který 40 let putoval pouští, než vstoupil do zaslíbené země. Osvobození z otroctví jim trvalo celou generaci, než se prosadili jako národ, což provázely nemalé potíže. Ani posledních čtyřicet let lidských dějin neprobíhalo lineárně: počet lidí, kteří byli nuceni opustit svou vlast, se neustále zvyšuje.
"Příliš často se setkáváte s lidskou pouští"
Mnozí z vás museli uprchnout před životními podmínkami srovnatelnými s otroctvím," zdůraznil papež, "jejichž základem je pojetí lidské osoby zbavené důstojnosti a považované za věc." František se pozastavuje nad tím, jak "hrozná a opovrženíhodná může být válka":
Víte, co to znamená žít bez svobody a práv, bezmocně sledujete, jak vaše půda vysychá, voda je znečištěná a vy nemáte jinou možnost než se vydat na bezpečné místo, kde můžete realizovat své sny a touhy, kde můžete uplatnit svůj talent a dovednosti. Bohužel v mnoha případech nebylo vykročení skutečným vysvobozením. Příliš často narazíte na poušť lidskosti, na lhostejnost, která se stala globální a která rozmělňuje vztahy mezi lidmi.
Papež dále zdůrazňuje, že "dějiny v posledních desetiletích vykazují známky návratu do minulosti". Zmiňuje se o konfliktech, které se znovu rozhořely v různých částech světa, o nacionalismech a populismech, které se znovu objevily v různých zeměpisných šířkách, o stavbě zdí, která je považována za jediné řešení, jímž vlády - jak zdůrazňuje - dokážou řídit mobilitu lidí.
Uprchlíci, naděje pro stále rostoucí "my"
Papež František však nezapomíná ani na znamení naděje, která nám i v těchto 40 letech "umožňují snít o tom, že jako nový lid kráčíme společně ke stále většímu my". A obrací se přímo na "drahé uprchlíky" a ukazuje na ně jako na "znamení a tvář této naděje":
"Je ve vás touha po plném a šťastném životě, která vás podporuje v odvaze čelit konkrétním okolnostem a těžkostem, které se mnohým mohou zdát nepřekonatelné. Když máte možnost, nabízíte nám slova, která jsou nezbytná pro poznání, pochopení, neopakování chyb minulosti, změnu přítomnosti a budování mírové budoucnosti. Příběhy mnoha mužů a žen dobré vůle, kteří v Centro Astalli věnovali svůj čas a energii během těchto 40 let, jsou znamením stejné naděje: tisíce lidí, kteří se od sebe velmi liší, ale spojuje je touha po spravedlivějším světě, v němž důstojnost a práva patří skutečně všem."
Přání, aby se uskutečnila kultura setkávání.
Papež vyjádřil touhu "žít společně jako lidé svobodní díky své solidaritě, kteří umí znovu objevit komunitní rozměr svobody, jako lidé jednotní, ne uniformní, rozmanití v bohatství svých různých kultur". Citoval Fratelli tutti a zdůraznil, že "nastal čas společného domova bratrských národů". Kéž tváře mužů a žen zachycených na fotografiích na výstavě povzbudí k tomu, aby "byli aktivními ve městech jako místech společného života", říká papež a dodává:
"Protagonisté s plným občanstvím spolu s mnoha dalšími muži a ženami při budování solidárních společenství". Upřímným přáním k tomuto výročí tedy je, aby se "kultura setkávání" skutečně realizovala a abychom se jako lidé s nadšením chtěli setkávat, hledali styčné body, stavěli mosty a plánovali něco, do čeho se zapojí všichni."
Czerny: budoucnost je v inkluzi, míru a dialogu
Kardinál Michael Czerny, podsekretář Sekce pro migranty a uprchlíky Dikasteria pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, při zahájení výstavy navázal na papežův úvodní příspěvek a připomněl rozlišování, které v roce 1980 učinil otec Pedro Arrupe, tehdejší generálTovaryšstva Ježíšova, a které ho vedlo - tváří v tvář situaci vietnamských lidí na lodích - k založení Jezuitské služby pro uprchlíky a Centra Astalli. "Během těchto 40 let Duch stále promlouvá, lépe řečeno volá, skrze životy žen a mužů, jejichž důstojnost je zraněna, kteří utíkají před konflikty, klimatickými změnami a chudobou," říká Czerny. Doprovázet, sloužit a bránit byla odpověď, kterou na začátku navrhl otec Arrupe," dodává, "a která časem našla konkrétnost v dobré vůli mnoha žen a mužů, kteří se i v Centru Astalli postavili po bok lidem na existenciálních periferiích dějin." A pak zdůraznil: "Budoucnost lidstva prochází sociálním začleněním migrantů, budováním míru a sociálním dialogem. Podmínkou budování inkluze, spravedlnosti a míru je jít společně."
Práva všech se změnila v privilegia některých
Kardinál dále uvedl, že "migranti a uprchlíci velmi často trpí přeměnou práv všech na privilegia několika málo osob". Jako příklad uvedl migranty odmítnuté na mexické hranici, plavby naděje ve Středozemním moři, exody vnitřně vysídlených osob v Africe a pronásledování etnických menšin v Asii a Latinské Americe. "Jsme svědky omezování univerzálnosti lidských práv a pandemie na to tragicky upozornila," poznamenává Czerny. "Tváří v tvář dějinám, které jako by se vracely zpět, tváří v tvář tolika bolestem, tolika zraněním, vědomí, které pandemie vytvořila s ohledem na tento nemocný svět, nemůžeme zůstat lhostejní," zdůrazňuje a vyzývá nás, abychom změnili svůj životní styl, abychom nezůstali hluší a lhostejní. Ve skutečnosti je nutné "jasně a rozhodně" převzít odpovědnost, říká a připomíná, že je to koneckonců stále pandemie, která nám nabízí příležitost k obrácení srdce.
Hlasy protagonistů: ne oběti, ale přeživší
Na vernisáži výstavy vystoupili se svými svědectvími také její protagonisté. Konkrétně Jawad a jeho žena Nazifa, uprchlíci z Afghánistánu, vyprávěli svůj příběh. Rodina, která žije v Itálii již více než 10 let: "Potřebujeme zde najít ubytování pro ty, kteří zůstali v Afghánistánu. Probíhající pandemie to ještě více ztěžuje, protože potřebujeme najít struktury, kde bychom mohli být přijati, a zahájit řízení o uznání mezinárodní ochrany a zahájit proces integrace. Svědectví Joy, uprchlice z Nigérie, je jiné: "Jsem Joy Ehikioya a jsem černoška. Při pohledu na mě byste to nikdy nepoznali, protože nemám v kůži ani gram melaninu, který by to dokazoval." Albínka, narozená v Nigérii, přijela do Itálie na Lampedusu, kde ji přivítali, pomohli jí a ochránili. "Jsem člověk, který dostal druhou šanci. Vzácná druhá šance. A já jsem se rozhodla, že to vezmu s nadšením, úsměvem, silou a šílenstvím, které mě charakterizují." Cedric z Demokratické republiky Kongo je také uprchlík. "Jsem herec. Umění se stalo mým životem, mou vášní, ale právě kvůli němu jsem byl nucen opustit svou zemi. Prostřednictvím herectví, divadla a filmu jsem odsoudil policejní násilí na vězeňkyních, o kterém vláda jinak mlčí. Nemohl jsem a nechtěl jsem mlčet. Ale můj hlas znamenal odsouzení k smrti." Od mladého muže zazněla výzva: "Všem lidem, kteří jsou stejně jako já na cestě, utíkají před válkami a násilím a hledají mír a práva, přeji, aby našli otevřené dveře, správné dveře, práh, skrze který by mohli nahlédnout do nového zítřka."
(vac)
