Jak asi bylo Lazarovi?, ptá se muž uzdravený na přímluvu nové blahoslavené
Jak prohlásil, Sandra Sabattiniová nejenom zachránila jeho fyzický život, ale hluboce změnila jeho duchovní cestu, která se nyní zaměřuje na její imitaci. Vitali, úspěšná tvář krajské státní správy a politiky v oblasti Rimini a rovněž člen Komunity papeže Jana XXIII., spolu se svou ženou vychovává deset dětí – čtyři vlastní a šest osvojených. Před patnácti lety mu byl diagnostikován zhoubný nádor slepého střeva, avšak po letech chemioterapie ze dne na den zmizely veškeré metastázy (bylo jich 45) poté, co několik tisíc lidí prosilo o přímluvu za jeho vyléčení. V rozhovoru pro Vatikánský rozhlas se spíše než nad radostí z uzdravení zamýšlí nad odpovědností za prodloužený čas, který mu tak byl dopřán. Čas je dar, a pokud je člověk obdarován, musí děkovat a snažit se oplácet, říká Sandro Vitali.
„Problém je v tom, že když se člověk uzdraví a vrátí do běžných kolejí, rychle zapomene, že byl předtím nemocný. Lukášovo evangelium vypráví o deseti malomocných, které Ježíš vyléčil, devět z nich se vydá svou cestou, jako by se nic nestalo, a pouze jediný se vrátí a chválí Boha. Bezprostředně po vyléčení tedy můj život a politická kariéra pokračovaly, jako by se nic nestalo, naopak, ve svých čtyřiceti letech jsem si připadal naprosto všemocně. Až později, když umírali lidé, s kterými jsem čtyři a půl roku docházel na chemioterapii, jsem si uvědomil hloubku této skutečnosti a dostavily se ohromné pocity viny. Ptal jsem se a nadále se ptám, proč se to stalo zrovna mně, co je na mě výjimečného a proč mi Pán udělil tuto milost? Život zázračně uzdraveného člověka v jedenadvacátém století je plný otázek, výčitek a frustrací, protože máte pocit, že se stalo něco velikého a že i nadále se pak musí dít veliké věci. Život ale normálně běží dál, se svými výšinami i pády, jako u všech ostatních lidí. Někdy provokativně říkám, že bych rád poznal Lazara poté, co na něm Ježíš vykonal zázrak, a zeptal se ho, jestli toto všechno prožíval a zda se nějak změnila jeho existence. Sandru Sabattiniovou jsem osobně neznal, a proto jsem se snažil pochopit, co mi může říci tato dívka, k níž se don Oreste Benzi tak intenzivně modlil za mé uzdravení. Z tohoto hledání se začal odvíjet můj nový život, protože jsem objevil opravdu fantastickou ženu.“
Toto své hledání Vitali popisuje v knize nazvané „Naživu díky zázraku“ (Sandro Vitali, Vivo per miracolo; Così Sandra Sabattini mi ha guarito; Sempre Editore 2020), která spíše než heroismem srší humorem. Novou blahoslavenou zde popisuje jako ženu, jejíž mimořádnost spočívá ve všední normalitě.
„Byla to dívka, která souhlasila s jakýmkoli návrhem, který jí někdo učinil, aniž by kdy sledovala vlastní užitek. Pokaždé, když ji don Oreste Benzi žádal, aby zahájila něco nového pro chudé lidi, vždy souhlasila, přestože třeba nechápala důvody takového rozhodnutí. Vnímala je jako součást Božího plánu. Na Sandře – i donu Benzim – bylo krásné, že vše dělala s úsměvem, kterému říkám „Boží úsměv“. Najdete ho totiž jenom u lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jsou součástí Božího plánu. Lidem, s kterými se Sandra setkala, předala svou radost ze života, ustavičnou ochotu. Byla člověkem, který nepotřeboval budit nějaké vnější zdání, kdežto já jsem pravý opak. Pokaždé jsem musel ze všeho něco vytěžit a káral jsem Boha, když se mé plány neshodovaly s jeho. Postupně se učím tomu, že štěstí neplyne z toho, co bych si přál dělat, ale z toho, co se po mně žádá. Když se nakonec tvá vůle shoduje s Boží, objeví se ti na rtech onen úsměv, který je znamením štěstí“.
Říká muž, jehož život změnilo zázračné uzdravení. Dnes, jak dodává, se z něj stal poutník po celém světě, protože zodpovídá za projekty Komunity papeže Jana XXIII. v rozvojových zemích. V posledních pěti letech tak navštívil dvacet zemí. „Nevím, kolik času mám ještě k dispozici, ale v každém případě si tento čas zaslouží, abychom jej prožívali co nejlépe a dopřáli Ježíši, aby o něm rozhodoval“, uzavírá Sandro Vitali.
(jag)
