Placido Cortese, tichý mučedník milosrdné lásky
Niccolò Matteo Cortese se narodil v Dalmácii (dnešním Chorvatsku) v předvečer první světové války (7.3.1907). Ve svém rodišti – ostrově Cresu – poznal nejprve chorvatské a později, po připojení tohoto ostrova k Itálii (1818) italské minority. Roku 1920 vstoupil do františkánského semináře v Padově, kde harmonicky pokračuje jeho duchovní zrání započaté v rodině, jak sám uznává v jednom dopise rodičům: „Umožnili jste, aby v mém srdci rostla milost povolání a vychovali jste ze mne malého muže“. V říjnu 1923 obléká řeholní hábit a přijímá jméno Placidus. Po noviciátu v Padově pokračuje v humanistických a teologických studiích v Římě, která propojuje s výpravami po Věčném městě. Návštěvy katakomb a míst, spojených s památkou různých mučedníků, prorocky předznamenávají jeho vlastní nejvyšší oběť pro Krista, jak to dokládají planoucí dopisy rodičům: „Náboženství je zátěž, kterou nás nikdy neomrzí nosit, nýbrž která stále více vede duši, aby se zamilovávala do vyšších obětí a nakonec vydala život za obranu víry a křesťanství a zemřela v soužení jako mučedníci v dalekých, cizích zemích“ (Dopis rodičům ze 7. října 1924). V jiném dopise milované sestře zase píše: „Modli se za mne, abych byl dobrý, ale opravdu dobrý.“
V Římě také Placido Cortese přijal kněžské svěcení (6.7.1930) a vrátil se do baziliky sv. Antonína v Padově. Kromě několikaleté služby v Miláně (1933-37) zde sloužil až do smrti a od roku 1937 vedl časopis řeholníků antoniánské baziliky, Il Messaggero di Sant´Antonio, svobodný hlas v čase fašistické diktatury. V této úloze se projevila jeho inteligence a seriózní odborná příprava, neboť náklad časopisu přivedl k úctyhodným 800 tisícům výtisků!
Nejhlubším zájem otce Placida se ovšem zaměřoval na kněžskou službu v bazilice a dobročinnost. Od začátku druhé světové války pomáhal Slovincům a Chorvatům, internovaným v kasárnách Chiesanuova na padovské periferii a v dalších koncentračních táborech. V této práci jej podporovalo několik slovinských studentek, které byly zapsány na padovskou univerzitu (jedna z nich, kardioložka Majda Mazovec, o této činnosti po boku otce Corteseho vypověděla v tomto knižním rozhovoru). Minorita Placido za třemi tisíci vězni z padovského internačního tábora dojížděl na kole, hovořil jejich jazykem a pod sutanou přivážel kromě jídla také balíčky a dopisy z domoviny.
Poté, co 8. září 1943 Itálie uzavřela se Spojenci příměří, věnoval se otec Cortese záchraně Židů, vojáků, kteří dezertovali z armády, spojeneckých civilistů i vojáků, kteří uprchli z vězeňských táborů, a – jak uvádějí oficiální františkánské prameny – také českým vojákům. Mnozí jej proto označovali za „pastýře katakomb“, přičemž jako kontaktní místo se osvědčila ona již zmíněná zpovědnice. Zde kromě duchovního vedení, a to zejména mladých lidí, otec Placido přijímá šifrované zprávy svých spolupracovníků, kteří mu nahlašují jména uprchlíků. Jak vypověděl jeden svědek v diecézní fázi beatifikačního procesu, „vytvořila se zvláštní záchranná síť, která provázela skupiny někdejších vězňů a Židů na švýcarské hranice. Měli jsme obavy před špióny, a proto jsme ve zpovědnici užívali vlastní žargon – kupříkladu deset „košťat“ znamenalo deset vězňů. Boží služebník Cortese pak sháněl potřebné peníze, ošacení a falešné dokumenty, které tiskl v nakladatelství a nalepoval na ně fotografie z ex-voto, přinášených svatému Antonínovi. To vše dělal z křesťanské lásky a lidské solidarity, tiše, pokorně a klidně“. Cortese, o jehož vysoce utajované a rizikové činnosti nevěděli ani někteří spolubratři, byl ve styku s různými partyzánskými skupinami a italským odbojem, ale zároveň zapojil řadu mladých lidí ze svého okolí (kupříkladu čtyři sestry Martiniovy, později deportované do Mathausenu, odkud se naštěstí vrátily).
Po mnoho měsíců vše probíhalo hladce a do bezpečí se tak dostaly stovky potřebných lidí. Se vzrůstajícím rizikem se ovšem někteří spolupracovníci uchýlili ke kolaboraci a němečtí okupanti se dovtípili, že mozkem tajné záchranné sítě je právě mírný a nenápadný řeholník. Dva agenti SS vylákali 8. října 1944 otce Placida z kláštera a odvezli jej do smutně proslulé základny Gestapa v severoitalském Terstu, kde mezi tímto dnem a 15. listopadem téhož roku drobný, ale neochvějný minorita přinesl oběť nejvyšší. Navzdory krutému mučení nikdy nevyzradil jména svých spolupracovníků. Vězeň Janez Ivo Gregorc, který s ním sdílel celu a byl svědkem Corteseho agonie, vypověděl: „Nakládali s ním příšerně, tloukli ho, bili, jeho tvář pokrývaly krvavé jizvy. Mám před očima jeho ruce s přeráženými prsty, sepjaté v modlitbě. Povzbuzoval mne, abych stále důvěřoval Bohu a nikdy nikoho nezradil“. A slavný slovinský malíř Anton Zoran Mušič, který v mučírně terstského gestapa strávil jeden měsíc před deportací do Dachau, dodává: „Byl to úžasný člověk. Choval se tak mírně, byl plný naděje, stále se polohlasem modlil. Ohromovala mne houževnatá vytrvalost, pevnost a víra toho malého, křehkého bratra, který se nepoddal a nezradil“. Smrt otce Placida popsal spojenecký informátor Vladimír Vauhnik: „Řeholníkovi Placidu Cortesemi gestapáci vydloubli oči, vyřízli jazyk a pak jej zaživa pohřbili“. Bylo mu 37 let a osm měsíců.
Dnes tohoto mučedníka připomíná kromě památníku a busty v padovské bazilice sv. Antonína rovněž zápis v Zahradě spravedlivých a Stolperstein v padovské dlažbě. Při jeho položení padovský rabín prohlásil: „Otec Cortese byl spravedlivý muž, který se správně zachoval ve správnou chvíli. Náleží k mnoha tichým hrdinům, kteří – jak praví Talmud – záchranou jediného života zachraňují celý svět“.
Blíže na: https://www.padreplacidocortese.org/
https://messaggerosantantonio.it/content/venerabile-padre-placido-cortese
https://www.vocazionefrancescana.org/p
Z uvedených zdrojů zpracovala Jana Gruberová
