Matka Boží, hvězda nebeských tónů
Hudba každé doby chválila, vyvyšovala a slavila „božskou dívku, katedrálu ticha“, chceme-li použít veršů italského teologa a básníka Davida Marii Turolda. Kontemplovala Matku Boží také prostřednictvím univerzálního notového zápisu a dokonce vyprávěla o jejím nanebevzetí. Antifona z druhých nešpor slavnosti Nanebevzetí, „Maria byla vzata do nebe, andělé se z toho radují a zpívají Pánu chvály“, podnítila vznik skladeb, které si ještě zaslouží docenění. Počínaje Giovannim Pierluigim Palestrinou (1525-1594) a jeho motetem „Assumpta est Maria in coelum, gaudent angeli“.
„Dosahuje zde absolutního vrcholu v horlivém zaujetí a schopnosti vyvolat pohnutí v posluchačově nitru“, vysvětluje mons. Vincenzo De Gregorio, předseda Papežského institutu pro sakrální hudbu. Ze zmíněného moteta Palestrina později vyšel při skladbě mše ze slavnosti Nanebevzetí, Missa Assumpta est Maria, jedné z dvaadvaceti šestihlasých mší renesančního mistra. Tato skladba je perlou, která prorazila rovněž do reformovaných církví.
Stoletím po Palestrinově smrti se datuje další vrcholné dílo, uctívající „srpnovou Pannu“. Jde o mši Missa Assumpta est Maria francouzského barokního skladatele Marca-Antoina Charpentiera (1634-1704), zajímavého mariánského ctitele, známého spíše preludiem k Te Deum, které se stalo znělkou Eurovize. Jeho mši prostupuje zhuštěná, až melancholická něha, ale zároveň nebývalá vřelost. „Je to rozporuplná skladba“, potvrzuje mons. De Gregorio, „stejně jako je paradoxní, nakolik Mariino nanebevzetí ovlivnilo umělecké dějiny. Efezský koncil roku 431 potvrdil, že Maria porodila Boha a může být tedy nazývána Boží matkou. Museli jsme však čekat do poloviny minulého století (1950) na vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí, přestože již od šestého století tato skutečnost pronikala do ikonografie, a tudíž také do hudby“.
„Povýtce mariánským textem je Zdrávas Maria. Podává souhrn naší víry vedoucí ke Kristu a vyzdvihuje tajemství vtělení, Boha, který se stal člověkem“, pokračuje předseda Papežského institutu pro sakrální hudbu. Nejznámější mariánská modlitba se objevuje v partiturách napříč hudebními styly – od Palestriny po rakouského skladatele Antona Brucknera (1824-1896), nevyjímaje některé kuriózní případy. „Mám na mysli slavné melodie Franze Schuberta (1797-1828) a Charlese Gounoda (1818-1893), které původně nevznikly jako sakrální skladby a teprve později k nim byla připojena slova Zdrávasu. To dosvědčuje, že lidová intuice přesahuje veškerou úzkoprsost a akademismy. Nicméně je třeba dodat, že Zdrávas, vzhledem k tomu, že se nejedná o ryze liturgický text, byl brzy přeložen do běžného jazyka, což ještě zvýšilo jeho mimořádnou přitažlivost.“
Mezi různými verzemi Ave Maria, které si zaslouží poslech (a možná i zpěv), jsou skladby Saveria Mercadanteho (1795-1870) a Lorenza Perosiho (1872-1956). „Na jihu Itálie je velice oblíbená Zdrávas Maria neapolského skladatele Raffaela Cimmaruty (1855-1893), hudebníka žijícího v druhé polovině devatenáctého století, kde byl náboženský text rovněž naroubován na již existující melodii“, popisuje De Gregorio, rodák z ostrova Capri. Totéž se stalo s Ave Maria operního skladatele Pietra Mascagniho (1863-1945), původně intermezzem v opeře Sedlák kavalír. Modlitba, začínající andělským pozdravením, je rovněž součástí několika oper – Giacomo Puccini (1858-1924) ji zapojil do svého díla Sestra Angelika a Giuseppe Verdi (1813-1901) do opery Othello. „Od posledně jmenovaného italského skladatele můžeme připomenout rovněž sborovou modlitbu k Panně Marii, Královně andělů (Vergine degli Angeli) z opery Síla osudu. Dokládá, že Maria přitahuje významné skladatele, kteří jsou spíše skeptičtí anebo se nevyznačují nějakou zvláštní náboženskou vnímavostí. Zasáhl je však tento nejvyšší symbol ženství a mateřství“, objasňuje mons. De Gregorio.
Další zdrojem k sakrální hudbě o panenské Matce jsou mariánské antifony. Tato nepřesná definice zahrnuje texty z denní modlitby církve, pronášené v závěru kompletáře: Salve Regina, Regina Coeli, Alma Redemptoris Mater či Ave Regina Caelorum, zhudebněné významnými autory. Pod partituru antifony Zdrávas Královno se kupříkladu podepsali Alessandro Scarlatti (1660-1725), Antonio Vivaldi (1678-1741), Georg Friedrich Haendel (1685-1759) nebo Giovanni Battista Pergolesi (1710-1736). Za strhující Alma Redemptoris Mater (Slavná Spasitele matko) vděčíme opětovně Palestrinovi, zatímco u Regina coeli (Raduj se, Královno nebeská) najdeme řadu polyfonních variant. Johann Michael Haydn (1737-1806) složil tklivou Ave Regina Coelorum (Zdráva buď, Královno nebe), kdežto verzi téže antifony pro slavnost Nanebevzetí napsal italský renesanční šlechtic a hudebník Carlo Gesualdo (1566-1613).
Magnificat, mariánský hymnus, kterým vrcholí nešpory, se nesl notovým záznamem Palestrinovým či Vivaldiovým. Zhudebnili jej též Claudio Monteverdi (1567-1643) nebo Francesco Durante (1684-1755), ale také evangelík Johann Sebastian Bach (1685-1750). „Za luteránské reformace, ačkoli eucharistický obřad pozbývá na intenzitě, není nijak dotčena denní modlitba církve. Nešpory zůstávají a Magnificat, jako biblický zpěv, vyvolává velikou pozornost“, podotýká mons. De Gregorio. Německý překlad Magnifikatu (Mein Herz erhebet Gott den Herrn) tak posloužil za inspiraci k motetu Felixe Mendelssohna Bartholdyho (1809-1847), praktikujícího luterána se židovskými kořeny.
Nesmíme zapomenout ani na Stabat Mater, hymnus, jehož autorství tradice přikládá Jacoponemu da Todi. „V jeho centru stojí tragičnost synovy smrti, která se zrcadlí v Kristově utrpení, nahlíženém očima věřícího, jehož zrak se upírá na Marii“, vykládá předseda Papežského institutu pro sakrální hudbu. „K této sekvenci se přihlásily více než čtyři stovky hudebních skladatelů“, dodává, „přičemž Stabat Mater Gioacchina Rossiniho (1792-1868) je mistrovským dílem o nic menším než slavné Pergolesiho zhudebnění“. Ze současných skladatelů jmenujme Estonce Arva Pärta, jehož Stabat Mater získalo ocenění v roce 2008 a jehož Magnificat ve stylu tintinnabuli se pohybuje na hranici mezi monodií a polyfonií.
A konečně k mariánským námětům náleží rovněž Loretánské litanie, které v nebeské tóny proměnili jak Palestrina a Monteverdi, tak Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791) ve svých Litaniae de Beata Maria Virgine Lauretanae, uzavírá v listu Avvenire mons. Vincenzo de Gregorio.
(Z deníku Italské biskupské konference „Avvenire“ přeložila Jana Gruberová)
