Otec Samuel Lauras: Bouře není nová, jen si ji nyní uvědomujeme
Otec Lauras pochází z velké katolické rodiny. Ve dvaceti letech se však vzdálil své víře. Nový návrat prožil během návštěvy v trapistickém opatství v Sept-Fons, kde také zůstal. Dostal na starost formaci mladých Čechů, kteří do oopatství přicházeli. Posléze spolu s nimi odjel založit nový klášter.
V rozhovoru pro týdeník Famille Chrétienne poukazuje ke dvěma postojům, které jsou obzvláštní překážkou pro působení Ducha svatého v člověku, totiž pýcha a strach. Problém je v tom, že dnes žijeme v kultuře radikálně poznamenané pýchou. Člověk chce utvářet svůj život bez Boha. Pandemie nám ukázala, že bychom měli dobrořečit Bohu za to, že sami si neporadíme.
Kristus sám nám dává znamení a my je máme zahlédnout. A nejlépe je zahlídáme, když máme trable, odvětil opat Samuel na otázku, jak se zachovat v současné situaci. “Právě proto vnímám tuto dobu s optimismem. Po celá desetiletí se rozrůstala sebejistota do takových rozměrů, že jsme propadli klamu, že můžeme vládnout nade vším, rovněž nad životem a smrtí. Když se tolik věcí hroutí, získáváme prostě kontakt se sktuečností. A z toho se může zrodit volání k Bohu.” Otec Samuel podotýká, že strach sám o sobě není špatný, nesmí však paralyzovat a zbavovat naděje. Strach je určitá forma realismu a jako takový může být pobídkou k modlitbě, jako u apoštolů na lodi, když přišla bouře: Pane, zachraň nás!”
Francouzský trapista dále podotýká, že skutečnost působení Ducha svatého si uvědomujeme ve chvíli, kdy vidíme, že nám dovoluje dělat věci, kterých bychom bez Něho nebyli schopni. Duch však působí také jako oživitel. Naše lidská přirozenost je proniknutá povoláním k čemusi většímu. “Je to trochu jako s letadlem zablokovaným během pandemie na letišti. – vysvětluje opat trapistů z Nového Dvora. – Letadlo odhalí svou pravou povahu, až ve vzduchu. Člověk se stává skutečně člověkem, když rozvíjí svůj duchovní rozměr, dovednost obrátit se k Bohu.”
Na dotaz ohledně současných problémů církve, která se někdy může jevit jako tonoucí, otec Samuel zdůrazňuje, že nemáme právo naříkat na temnou epochu. Jdeme ruku v ruce se svými předky, ujišťuje trapista a vybízí k zamyšlení, například nad situací prvních křesťanů, když apoštolové zemřeli mučednickou smrtí a Pán nepřicházel. Tenkrát byly teprve temné doby, tehdy bylo zapotřebí víry, co hory přenáší, dodává otec Samuel. Poznamenává, že k otevřenosti pro duchovní život, život v Duchu svatém, se musíme smířit s tím, že v našem srdci vždycky zůstává trocha prachu. Proto bychom se neměli pohoršovat nad malostí křesťanů nebo kléru. Snášení vlastních slabostí a slabostí jiných je jedním z hlavních bojů monastického života, v němž učíme se reagovat správně a zachovat naději na budoucnost s Bohem, svou vlastní i druhých.
Na dotaz po entuziasmu, jakým Duch svatý naplňuje, francouzský trapista podotýká, že spíše než o entuziasmu by raději mluvil o vytrvalosti. Je to ctnost, která nám dovoluje vytrvat v rozhodnutích, o nichž víme, že jsou dobrá, ale zároveň náročná. Takové jako například manželská věrnost, věnování svého času dětem nebo studiu v případě studenta.
Otec Samuel dodává, že svědectvím Ducha svatého je autentická svoboda. Má původ v uznání vlastních zotročení a uzavřeností a v přijetí svobody jako daru. Taková svoboda je přitažlivá, lidé touží právě po takovéto svobodě.
Francouzský trapista zároveň zdůrazňuje, že je důležité, aby v každém křesťanovi bylo něco z mnicha a konkrétně vědomí, že pokud nebudeme nezištně věnovat část svého času modlitbě, liturgii a četbě Písma svatého, tak se zkrátka udusíme. Všímá se nicméně, že naše smysly, které nám dovolují vnímat svět materiálně, jsou dnes často přesycené. Za takových podmínek například ucho již neslyší šepot. Proto také je dnes potřeba pevného předsevzetí a uspořádání svých věcí, abychom v sobě připravili místo pro Ducha svatého. Jinak v nás nebude moci působit, dodává opat trapistů z Nového Dvora.
(job)
