Apoštolský vikář Anatolie, Paolo Bizzeti, SJ Apoštolský vikář Anatolie, Paolo Bizzeti, SJ 

S apoštolským vikářem Anatolie o dvojím právu migrantů

“Papež František během tiskové konference při návratu z Iráku zdůraznil dvojí právo migrantů – možnost emigrovat a zároveň právo neemigrovat. Jakoby mluvil o situaci v Turecku”, říká ve vatikánském deníku L´Osservatore Romano Paolo Bizzeti, apoštolský vikář Anatolie. Tento třiasedmdesátiletý jezuita přitom poukazuje na tři a půl milionu uprchlíků, kteří dosud v Turecku nalezli částečné a velice nejisté útočiště.

“Mění se geopolitické uspořádání regionu, avšak život těchto lidí a traumata, která si přinesli, se nemění, což nám působí nejenom bolest, ale také vyvolává rozhořčení. Pohoršení nad evropským Západem, který raději otevírá peněženku, jen aby si je nepustil k sobě domů”, neváhá říci biskup Bizzeti a pokračuje: “Jak prohlašuje papež František, tito lidé nemohli svobodně zůstat v původních zemích, ani nemohou svobodně hledat novou vlast v evropských zemích a kupříkladu tam následovat své rodinné příslušníky. Jako církev se jim v rámci svých omezených možností snažíme pomáhat, a to bez ohledu na vyznání”.

Apoštolský vikář Anatolie upozorňuje zejména na křesťanské uprchlíky, rozptýlené po celém Turecku, jejichž počet – odhadem 20 až 30 tisíc – převyšuje počet křesťanů běžně sídlících v této zemi. “Tito křesťané tvoří naši malou, ale horlivě věřící církev”, vysvětluje. “Tito lidé opustili svou vlast, aby si uchovali víru v Ježíše Krista, a dožadují se přijetí ve většinově křesťanských evropských zemích, které je ovšem nechtějí”. Podle biskupa Bizzetiho se jedná také o “vnitrocírkevní skandál, neboť tito bratři by měli být na prvním místě v myšlenkách evropských křesťanů, avšak bohužel tomu tak není”.

Rozmístění křesťanských uprchlíků po celém Turecku se pojí s řadou obtíží, popisuje italský jezuita: “Často bývají posíláni na místa, kde není pastorační služba a odkud nemohou vycestovat bez policejního povolení. Nejbližší kostel tak někdy leží ve tříset- až čtyřsetkilometrové vzdálenosti. Tito lidé trpí hladem po eucharistii, Slově a svátostech, kromě toho že hladoví kvůli nedostatku jídla. Potřebovali bychom kněze, ale není jednoduché najít někoho ochotného, kdo by mluvil arabsky a rozuměl aspoň trochu turečtině”, vypráví mons. Bizetti.

Místní církev kromě finanční podpory nejpotřebnějším křesťanským uprchlíkům financuje různé mikroprojekty, lékařskou péči a kurzy turečtiny, aby se příchozí mohli seznámit s krásou lokální kultury. “Za pandemie samozřejmě vzrostly hospodářsko-společenské obtíže, a to též v rámci tureckého národa, který je velice pracovitý a vstřícný”, uzavírá apoštolský vikář Anatolie a přiznává, že turecká vláda nejchudším uprchlíkům vychází vstříc konkrétní ekonomickou podporou. “Ale konec tunelu stále zůstává hodně daleko”.

(jag)

8. dubna 2021, 09:54