Posvátnost netvoří formy, ale obsah vztahů
P. Pavel Ambros, SJ
Dnešnímu úryvku evangelia předchází v Janově evangeliu slavná perikopa o svatbě v galilejské Káně (Jan 2,1–12). Stěžejní výpověď je radikální: Kristus prakticky nahradil vztah s Bohem založený na zákoně vztahem synovské lásky, prožívané vnitřně i navenek, projevované novým vztahem k člověku. Obraz šesti kamenných džbánů, naplněných vodou a proměněných ve víno pro svatebčany, je obrazem vysychání náboženství, které je vyčerpáno zákonem: Není již schopno se očistit nebo dávat život. Kristus je pravý ženich, který svou krví uskutečňuje novou a věčnou smlouvu. Ta je představena zázrakem promění vody ve víno, které Píseň písní ztotožňuje s láskou. Co to znamená? Chrám staré smlouvy je nahrazen jeho tělem.
Chrám byl vybudován ve složitém terénu, jeho úprava vyžadovala dobré architektonické řešení i řemeslný um. Židovští stavitelé stavbu přizpůsobili potřebám početných poutníků. Samotný vchod do chrámu byl vysoký 17 metrů. Před touto velkolepou branou Ježíš vystoupil v síle proroctví: „Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník“ (Mal 3,1). Jeho slova zasáhnou představitele této pro Židy nejvznešenější instituce, zdroj jejich ekonomické moci. Nezapomeňme, chrám se stal i největší finanční institucí té doby na Středním východě.
Pojem vyhnat (ἐκβάλλω) je možno použít ve spojení vyhodit z domu, z práce nebo hospody. U synoptiků se nachází v situacích, kdy Kristus vyháněl démony (Mk 1,39; Lk 11,14): nacházíme jej v Janově evangeliu, které popisuje Krista, dobrého Pastýře: „všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas.“ Vyrve je z chřtánu smrti (Jan 10,4).
Kristus začíná své působení Mesiáše osvobozením lidí od útlaku zkostnatělé náboženské instituce. V povrchním náboženství již nelze najít nic z toho, čím bylo kdysi v síle smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Nepřišel retušovat a zdokonalovat starou smlouvu, a proto nepřišel do chrámu, aby starobylý kult upravil. Ať mrtví pochovávají své mrtvé. Chrám nazývá od samého počátku svého působení Otcovým domem (Jan 2,16; srv. Lk 2,46–50). Připomeňme Lukáše, který zdůrazňuje, že i Marie a Josef okamžitě nechápali, co Kristus říká, stejně jako učedníci, plný význam jeho slova, když slavnostně prohlašoval: „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ (Jan 14,2–3).
Rozdíl je nezměrný: v chrámu jsou věřící, kteří musí sloužit Bohu a přicházet konat to, co Bůh přikazuje. Naproti tomu v domě Otce se Bůh o děti stará, sklání se k nim. Starozákonní pojetí je Kristem zcela obráceno vzhůru nohama: Odvrací od náboženství, v něm na prvním místě je to, že Já něco pro Boha dělám. Kristus toto pojetí chrámu opouští. Chrámem je pro něj domov, kde Bůh se nad člověkem sklání. Ježíš své tělo ve skutečnosti nepřirovnává ke chrámu. V textu je užit výraz ναός, což je chrám v přeneseném slova smyslu, totiž samotná velesvatyně, sancta sanctorum, místo Božího přebývání v arše úmluvy, která tuto přítomnost Boží dosvědčuje. Tuto svatyně má Kristus na mysli, když říká: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím (ἐγερῶ)“ (Jan 2,19). Postavit ve smyslu probudit, pozvednout, postavit na nohy. Odkrývá své Srdce. Tento význam nacházíme na mnoha místech, například v líčení Kristova zjevení Magdaléně (Jan 20,1–18) a v epizodě uzdravení Jairovy zemřelé dcerušky, které Ježíš říká „Talitha kum!, to znamená: Děvče, říkám ti, vstaň! (ἔγειρε)“ (Mk 5,41).
Je zřejmé, že tímto chrámem je Kristus, jeho tělo. Při jeho pasše tělo zemře a povstane, bude vzkříšeno a stane se tělem skýtajícím každému Boží přebývání mezi námi. Všichni pokřtění jsou do tohoto těla začleněni. Je-li celý Kristus tímto chrámem, již to není jen Ježíš putující do chrámu plné Boží svatosti, celý Kristus se svým tělem, do kterého patří každý pokřtěný. Křesťan je srdcem v Srdci. V něm k nám přichází Bůh Otec, aby se nás ujal. Když nás Kristus nese ve svém těle, budeme tam, kde je On. Ale nejen to. Protože jeho tělo je i viditelná církev ve své nedovršenosti, jsme u Otce v Kristově umírajícím těle, které již vstalo z mrtvých a Otec v něm přebývá. Jsme již nyní, ve své nedokonalosti, která je trvale očišťována Kristovou krví a slzami naší kajícnosti před Otcem, ve Svatyni. Při každé mši svaté si připomínáme ohnisko utvářející podobu naší životní pouti: Kristovo trvalé kněžství nás pozvedá. Proto jako poutníci až do konce časů budeme toto Kristovo kněžství dosvědčovat slovy: „Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče.“
Lidské tělo nelze oddělit od člověka. Lidství je tělesné. Bůh nepřišel, aby člověka zničil, ale aby ho nechal žít. I když v mnoha věcech jsme pokoušeni vracet se k Mojžíšovu zákonu, Kristus vidí všechny věci z jiného hlediska. Dovršení tělesnosti nacházíme v těle, které je domovem Božího přebývání. Stává se součástí Kristova těla. (Žd 3,6). I Pavel užívá výraz chrám (ναός), aby mohl upřesnit, co myslí tím, že říká, že jsme Božím chrámem (1Kor 3,16–17; 2Kor 6,16): jsme tělem jako součástí Božího přebývání, příbytkem Boha. Jádrem novosti evangelia je prozření ve vidění těla. Světlo k prozření je dáno Kristovým zjevením: jeho lidskost je skutečně projevem Boha, jeho lásky. A v Kristu se vše lidské stává příbytkem Boha. Proto již nebudou žádné jiné svatyně či chrámy, protože člověk se svým tělem a svou lidskostí se stal Božím obydlím na zemi, boholidství Kristovo. V něm je odhalen pravý význam našeho lidství, i naší tělesnosti. Jsme stánkem Nejsvětějšího, společenstvím a sdílením života Božího. Nejde přece o hledání dokonalosti forem naší tělesnosti a naší lidskosti, ale o zcela něco jiného. Slovy apoštola Pavla: chrámem, v němž se stává událostí duchovní bohoslužby. „Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou!“ (Řím 12,1).
Náboženské zvyklosti jsou jen prázdnými džbány, není-li v nich Boží přebývání. Člověk jako příbytek Boží proto není chápán jako posvátný prostor, který by vyžadoval zvláštní náboženský postoj. Všední život v něm nechybí. Naopak. Ve velesvatyni Kristova srdce žije vše, co prožívají manželé, děti, rodiny a celá společnost. Posvátnost netvoří formy, ale obsah vztahů. A ty jsou srdeční záležitostí. Do vztahů vstupuje posvátná přítomnost. Boží přítomnost je takový způsob života, který s ním sdílíme, obětujeme se i odevzdáváme. Do džbánu forem vlévá vše, co je společné, vše, co zahrnuje i druhé. Bůh bydlí tam, kde sdílíme s druhými jejich čekání na dovršení. K tomu životu v Synu je člověk povolán. To je život obsahující církev v jejím živém společenství modlitby, služby, jednoty a mystiky.
