Vatican News
Jeruzalém, Bazilika Božího hrobu Jeruzalém, Bazilika Božího hrobu 

Logika Velikonoc

Homilie k 5. neděli postní, B; Jer 31,31–34; Žid 5,7–9; Jan 12,20–33

Pavel Ambros SJ

Všimněme si pozorněji, co dnešnímu úryvku bezprostředně předchází: vzkříšení Lazara (Jan 11,1–44) a triumfální vstup do Jeruzaléma (Jan 12,12–17). Nacházíme se v samém předělu dvou velkých částí Janova evangelia: první část představuje rozličná znamení, druhá část uvádí do slávy. Vyvrcholením je Marta, která vyznává pravou víru v Krista: tato žena objevuje v člověku nejen Mistra, nýbrž Božího Syna. Je příkladem rozjímání ve vlastním slova smyslu: vidění reality za realitou, hlubší skutečnost. Tomu se budeme věnovat hlouběji.

Ježíš vchází do Jeruzaléma. V pozadí odkrýváme zásadní třecí plochu mezi dvěma způsoby mesiášské očekávání: a) obnova Davidova království s příchodem vlády krále Židů; b) vzkříšení, Boží  potvrzení způsobu naplnění nového typu naděje spojené s příchodem krále nového Izraele. Jak snadno propadneme povrchnímu nazírání, omylu či iluzi, omezíme-li svůj pohled na to, co chceme vidět. Ochuzujeme se. Naopak Řekové, kteří přistoupili k židovské víře a náboženství, přišli na Velikonoce a chtějí vidět.

Použito je sloveso vidět (ὁράω = vidět, střežit se, zjevit se, Jan 12:21), ne dívat se nebo přihlížet (βλέπω), které by se omezovalo na prosté vidění, dívání se, zaznamenávání věcí. Viděním chceme zdůraznit překročení hranice. Hledáme něco více za okamžitě vnímatelným povrchem. Je to sloveso používané v některých zajímavých pasážích evangelií, například: „Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos zmítaný větrem?“ (Mt 11,7; srv. Lk 7,24), „Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli“ (Lk 10,24), „Jaké tedy ty děláš znamení, abychom ho viděli a uvěřili ti? Co konáš?“ (Jan 6, 30). Nejvýrazněji ve věhlasném úryvku: „Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil.“ (Jan 20,8) Řekové, proselyté, se nenechají zastavit tím, co Židé říkají o Kristu. Chtějí vidět. Proto Kristus ve své řeči přechází k oslavě, která se uskuteční na kříži. Na kříži Jan vidí vítězství, kdy Kristus se nechá svojí poslušností obejmout Otcem. 

Co vidíme na hoře Proměnění, vidíme i v životě:  vhled, směřující dále než jen zahlédneme na fyzickém vzhledu či psychologických a sociálních projevech života člověka. Kdyby pravým životem člověka byl je bios (βίος), což v Janově evangeliu představuje život těla, pak osobou by bylo to, co vidíme v těle. Tento život skončí se zánikem těla. Skutečný život, o kterém Jan hovoří, je život věčný (ζωή), život jako synovský vztah s Otcem, společenství Syna s Otcem.

Jsou zde Řekové, kteří tě chtějí vidět, říká Filip. Ježíš neodpovídá na otázku, otevírá jinou cestu poznání, velikonoční cestu. Pravé poznání znamená dvojí v jednom: vědět, že neexistuje jiná cesta než láska a že láska se žije velikonočním způsobem. Člověk nemůže milovat, jen když se obětuje, ale tím, že odevzdává sám sebe. Oslavit v Janově evangeliu znamená novou podobu života. V čem spočívá? Život jednoho odhaluje důležitost, existenci druhého, podstatu toho, na čem druhému záleží. Syn člověka bude oslaven na kříži, ukáže na Otce, jeho moc lásky. Tu ukazuje i na těch, kteří vycházejí z křestního pramene, nesou v sobě přináležitost k tělu vzkříšeného Krista. Dějiny církve jsou nejlepším komentářem. Zdánlivé úspěchy se staly nakonec sterilními. Když činnost církve napodobovala Kristův způsob jednání, přechod do života skrze paschu, církev se stala duchovně plodnou. Co znamená logika Velikonoc?

V době setí přichází smutek, protože semeno je zaséváno do země. (srv. Žl 126,5). Židé seli všude, nejen na připravenou půdu (srv. Jan 13,1–23; Mk 4,1–20; Lk 10,25–37). Ale zároveň platí, že když se sklízí ovoce, člověk se raduje. Když se pokoušíme za každou cenu držet život ve svých rukou a řídit ho, uvědomíme si, že tento život je nahlodávám červem rozsévající smrt. O nich mluví prorok Izaiáš: „Když vyjdou, spatří mrtvoly těch, kdo mi byli nevěrní, neboť jejich červ neumře, jejich oheň neuhasne, každému se budou hnusit.“ (Iz 66,24). Jak se osvobodíme od lpění na našem způsobu života? Přesuneme ohnisko mimo sebe. Na místo sebe sama postavíme někoho jiného, tato láska nám zachrání život před smrtí. 

Život podle přirozenosti připoutává naše Já k životu, který chceme zachránit, zachránit vlastní kůži silou vůle (neopelagianismus), umem rozumu (neognosticismus), hloubkou prožitku (zážitková či adrenalinová spiritualita). Život, který s námi sdílí Syn, obsahuje život lásky. Stává se oslavou Boha Otce. Konat vše k větší cti a slávě Boží je výsadou svobody člověka. Tato svoboda propůjčuje službě celému stvoření smysl. Nebudeme jen přihlížet, poneseme světlo, ve kterém i druzí mohou lépe vidět a následně i poznávat. Poznání je dcerou lásky, která je činná. Službou životu i ve smrti oslavuje nebeského Otce. 

21. března 2021, 19:29