Žijeme před otevřeným nebem
P. Pavel Ambros, SJ
Každoročně v době postní zahajujeme úsilí o svou duchovní obnovu. Učíme se více ovládat sebe, statečněji přemáhat zlo a konat vědoměji dobro. Máme již mnohé za sebou v tomto ohledu, spíše si pamatujeme neúspěchy než úspěchy. Proto nové odhodlání nebývá snazší než naše úmysly na počátku. Ne nadarmo se říká, že když se horlivosti naučíme spíše u noviců než mezi zralými, zkouškami prošlými křesťany. Přece jen zkušenost starších má v sobě jednu neocenitelnou přednost. Je spojena s vděčností: cokoli dobrého v nás dlužno přičíst jen Bohu. Výsadou člověka je svoboda. Oprášíme-li v sobě tři základní slova svobodného člověka, nebude letošní postní doba zbytečná. Která to jsou? Prosím, děkuji, odpusť.
Popeleční středa nám připomíná, jak Bůh stvořil člověka. Z hlíny země, z pozemského prachu. Pamatujeme si překlad: „Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny.“ (Gn 3,7) Ekumenická bible, podobně jako i Neovulgáta, nový oficiální překlad bible do latiny, překládá odlišně: „I vytvořil Hospodin člověka, prach země.“ První překlad hovoří o materiálu, z kterého Bůh člověka stvořil. Druhý mluví o kvalitě člověka, o jeho nicotnosti, které se Bůh ve stvoření ujímá. To můžeme mít na mysli, když přijímáme popelec a slyšíme slova: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ Nejde o nicotnost, nýbrž o jakost velikosti lásky Boží. Jakost lidského života nespočívá v tom, co jsme, nýbrž jak se na nás dívá Bůh Otec. Jen tehdy změním pohled na sebe. Jinak vidím, co mohu a musím. Učíme se o obojí prosit, za obojí děkovat i žádat za odpuštění. A tyto tři kroky jsou vždy nové, obsahují-li v sobě dotek Božího slova. Kde není slovo, není ani život v Bohu.
Evangelium první neděle postní obsahuje několik veršů, které si Marek vyhrazuje pro Ježíšova pokušení. Pět jednoduchých vět, ale s velmi poučnými jednotlivostmi. Ježíš je Duchem puzen uchýlit se na poušť, protože poušť je v Božím plánu; není zlem, které nutně přichází a je třeba ho snášet, ale je součástí Božího vhledu do dějin spásy. Situace pokušení může být i dobrou známkou. Podle duchovních učitelů je pokušení jednou ze známek, že jsme duchovně naživu i na správné cestě. Kde je nám Bůh blíž, lze očekávat silnější útoky.
Příčestí trpné ve slově pokoušet (byl pokoušen) ukazuje na jeden aspekt. Je spojen s něčím trvalým, co je dlouhodobější, co přetrvává. V našem případě sdělení, že „Kristus byl pokoušen“ ukazuje na stav duchovního člověka. Rajský obraz Ježíše uprostřed zvířat a andělů, který trochu připomíná Eden, není bezvýznamný detail. Kristus jako člověk přijímá vše, co je lidské, přijímá i to, jak byl člověk od počátku pokoušen. Kristus žije tuto lidskou situaci, je uvnitř tohoto scénáře, kdy ve vědomí člověka vždy znovu ožívají tyto prvotní časy, tento stav ráje. V tomto napětí mezi pokušením a rájem srdce si lidstvo svoji situaci vždy opakovaně dramatickým způsobem uvědomuje. Toto umístění Krista Syna Božího, který je pravým člověkem, mezi divoká zvířata a anděly, zdůrazňuje, že pravý člověk nežije mocí přirozenosti, nýbrž v síle synovské lásky. Andělé, kteří představují stvořený svět jako svět vztahů a výraz osobní lásky Boha ke stvoření, tento synovský ráz existence člověka dosvědčují. Poušť je místo, kde žijeme před otevřeným nebem.
V čem spočívá největší riziko křesťanského života? Co stojí v pozadí zápasu, který se odehrává na cestě k dovršení? Vydatnost boje je skryta ve slově: zapomeňte. Zapomeňte na přijaté milosti, zapomeňte na přijaté synovství a začněte uvažovat podle vlastních potřeb přirozenosti. Nutkání jednat podle přirozenosti se opírá o mé Já propadlé izolovanosti jednotlivce, který se cítí být ohrožen, a proto se musí prosadit. Pokušitel používá naši přirozenosti jako páku, díky níž do neproměnné, k horšímu nakloněné přirozenosti spadneme. Člověk, který byl dítětem, se stal otrokem vlastního Já, má v sobě něco satanského. Slovo Satan ve skutečnosti znamená otročit sám sobě.
Dnes je naše mentalita trvale pokoušena starostí výlučně o nás samotné. Vše měříme našimi potřebami. Existuje několik věcí, které potvrzují, že vztah je pro člověka životně důležitý. Uskutečňuje se v lásce, která je jedinečná vůči Bohu, lidem i celému stvoření. Co znamená skutečnost, že andělé pomáhali Ježíši? Ve světě stvořeném, viditelném i neviditelném je autenticky duchovní svět světem vztahů. I příroda má tento smysl: ukazuje svět, který je přítelem člověka.
Zde je nastíněna zajímavá cesta pro dobu postní. Být v sobě citlivější vůči tomutu rozměru života, který nás odkazuje k neviditelnému světu. Žijeme před otevřeným nebem. Málo o něm víme jen proto, že jsme většinou nepozorní a nepamatujeme si vnitřní prožitky. Svět není jen pro nás, ale je nám dán, darován. Dívat se na svět očima obdarovaného znamená obrátit se a věřit evangeliu. Výraz metanoia, obrácení, znamená ve skutečnosti překročit sám sebe, svou vlastní lidskou mentalitu, tedy měřítko, co se mi hodí, navykat si přemýšlet duchem dítěte, duchem lásky Boha Otce tím, že se mu svěřujeme. Předpokladem jsou očištěné smysly. Jen ony vidí Kristovo umučení, aniž by se vzbouřily nebo utekly. Očištěné smysly dokáží rozpoznat lásku. Proto patří k době postní kromě modlitby i půst a almužna.
