Ilustrační foto Ilustrační foto 

Spadaro: Papež se dotazuje na komunikovatelnost křesťanství

Z předmluvy o. Antonia Spadara, SJ, ke knize “Bergogliův slovník” (Francesc Torralba, Dizionario Bergoglio - Le parole chiave di un pontificato, Edizioni Terra Santa, Milano 2021)

P. Antonio Spadaro, SJ

“To, co Jorgeho Maria Bergoglia znepokojovalo již jako buenosaireského arcibiskupa na sklonku minulého tisíciletí, když se obrátil ke Sdružení křesťanských podnikatelů, byl »proces postupného vyprazdňování slov«, uvozuje o. Spadaro prefaci k Torralbově svazku a pokračuje: “Slova ztrácejí obsah a váhu, již se nestávají tělem, Kristus do nich nevstupuje jako osoba, jako myšlenka. Zažíváme inflaci slov a žijeme v nominalistické kultuře. Slovo pozbývá důležitosti, je duté, chybí mu opora a ona jiskra, která je oživuje a která spočívá v tichu. (…)

Bergoglio je velikán komunikace, ovšem nikoli kvůli specifickým strategiím, nýbrž protože vnímá svobodu svého bytí a chce se svobodně sdílet. Jeho poselství se tudíž dokáže lidí dotknout zcela bezprostředně, přímo a intuitivně. Jeho komunikační schopnosti jsou ukotveny v pastorační zkušenosti a v ohýbání těla i slova. Jeho autorita není nikdy sošná, nýbrž dokonce celou svou tělesností se vychyluje směrem k mluvčímu, až se to někdy jeví tak, že ztrácí rovnováhu. A co se týče ohýbání slova, libuje si papež ve slovesech, ale též v nezapomenutelných obrazech a novotvarech, čímž jazyk zprošťuje formální vyrovnanosti.  

František občas používá nezvyklou výslovnost italských výrazů, pokroucených v různých nářečích, které vytahuje z paměti svých předků, především babičky. Jeho mluva je radikálně “ústní”, jelikož je radiálně pastorační. Také v psaných úvahách formalizuje text, který byl zamýšlen k ústnímu přednesu. Z toho důvodu se papež ustavičně pohybuje uvnitř komunikačního aktu, který vytváří a rozvíjí, není pouhým aktérem jeho psaného scénáře, nýbrž tvůrcem komunikační události, na níž se okolí může aktivně účastnit. (…)

Tato Bergogliova ústnost je mnohdy mateřská, soucitná. Podle papeže Františka má být kazatel matkou, užívat “mateřský jazyk”, jednoduchý a dobře srozumitelný, aby nehrozilo, že bude mluvit naprázdno. Jak se přizpůsobit jazyku druhých lidí, abychom jim přinášeli Boží slovo? Papež na to odpovídá v Evangelii Gaudium: “Je třeba jim hodně naslouchat, sdílet jejich život a ochotně jim věnovat pozornost” (158). Jednoduchost, bezprostřednost a srozumitelnost Františkova jazyka plyne z jeho neustálého kontaktu s lidmi. Papež hovoří jazykem života a víry, což samozřejmě vede k občasným nedorozuměním, protože nepostupuje podle přísné logicko-formální argumentace. Nediktuje tisková prohlášení, ani neudílí ponaučení, chce zahájit dialog. Kdo jej obviňuje z dvojakosti, nepochopil, z jaké existenciální a empirické půdy jeho řeč vychází. Důraz a novost jeho poselství se totiž přenáší díky přímému, autentickému vztahu, postrádajícímu nesouměrnost. (…)

Právě pastorační rysy propůjčují Bergogliově jazyku poetické chvění. Bohatství metafor, rčení, idiomů, novotvarů a řečnických figur nepochází z pěstěné elegance slova, nýbrž naopak ze žargonu, řeči ulice, prosáklé každodenností a pastoračním vztahem k věřícím. František ví, že vypovídat o lásce, včetně té boží, znamená řešit zmatek v jazyce, který je zároveň nadnesený i skoupý, přehání i ochuzuje. Ve “zlomcích jeho milostných rozhovorů” se snoubí poetický jazyk s lidovým a mluvou starozákonních proroků. Bylo by tragickou chybou domnívat se, že přístupný Františkův jazyk je plodem jakési prostoduchosti. Zde totiž musíme připomenout, že papež vyučoval literaturu, a to nejenom její dějiny, nýbrž také kreativní psaní. Velice miloval určité básníky a spisovatele – od Borgese po Hölderlina, od Marechala po Manzoniho, od Bloye po Pemána. Z těchto autorů čerpá citace, které se tu a tam objevují v jeho promluvách, nikoli ovšem na důkaz vzdělanosti, nýbrž jako spontánní součást vlastního jazyka.  (…)

Papež v podstatě klade výzvu dnešnímu teologickému jazyku, jemuž hrozí, že podlehne “technokratickému paradigmatu”. Přemírou své odbornosti někdy hraničí s úřednickým jazykem a evangelium tak někdy hlásají kněží – byrokraté. Avšak nejenom to: teologický jazyk je někdy produktem slabosti západní víry a snaha o ospravedlnění její racionality může dovést velice daleko od toho, co je reálnou budoucností víry a její úlohy hlásat kérygma. Ze všech těchto důvodů je vesměs obtížné Bergoglia překládat, mnohem více, než by se kdo mohl naivně domnívat. Bergogliova próza vyžaduje spíše poetickou a lingvistickou, než gramatickou analýzu. Dotazuje se totiž, kam až vůbec sahá horizont komunikovatelnosti křesťanství a to je jejím pravým, kritickým jádrem.

(jag)

18. února 2021, 16:08