Don Alessio: Odlidštění a samota

Navzdory karanténě se Don Alessio snaží doprovázet své staříky a stařenky modlitbou. Nákaza jich už 20 převedla na druhý břeh, mnozí další však přicházejí pozdravit svého kněze alespoň pod okno. Epidemie změnila všechno k nepoznání - a to doslova. Dříve zdravotní personál s každým pohovořil, objal nebo pohladil smutné. Nyní jsou zdravotníci téměř nerozpoznatelní. “Dokonce ani já je nejsem schopen odlišit za jejich maskami a ochrannými oděvy. Strach se tak mění v osamocenost a izolaci”, říká otec Alessio:

“Přestože jsem v karanténě, volám dvakrát denně na jednotlivá oddělení, abych promluvil se zaměstnanci a vždycky je žádám, aby pozdravili naše svěřence. Alespoň takto se snažím o malou pomoc, o malý úsměv, který dodá sílu jít dál. Zavedli jsme také službu umožňující kontakt s rodinou prostřednictvím videohovoru. Strašně chybí možnost vidět člověka, s nímž jsme ještě nedávno mluvili a považovali jsme to za věc naprosto normální.”

Podobně jako další kněží vnímá don Alessio drama osamělosti v posledních chvílích. 

“Prožíváme jakousi bezmoc a ptáme se proč??? Odpovědí na tuto otázku však není mnoho. Jediný způsob, jak prožít tuto těžkou chvíli je upírat mysl k Pánovu Kříži. Když tedy vidím projíždět pohřební vůz, svěřuji všechny tyto zemřelé Pánu. Podařilo se mi přenést do karantény všechno, co je třeba ke mši svaté, a tak každý den sloužím mši za živé, za zdravotnický personál a také za ty, kdo nás opustili. Po třech letech působení tady znám každého jménem. A když se dozvídám, že Antonio, Bertilla nebo Anna ztratili své blízké, pláče mi srdce. Myslím, že také další spolubratři se cítí stejně bezmocní. Je nás v komunitě sedm, ztratili jsme čtyři spolubratry,” dodává don Alesio.

Musíme vydržet a hledět kupředu. Více se svěřit Pánu, povzbuzuje dále:

“Důležité je vytrvat a také pozvednout k Pánu svůj pohled, protože všechno je naprosto v jeho rukách. Pokračujeme proto s nadějí, že Pán nás nezklame a pomůže nám projít také touto chvílí.”

(job)