Cerca

Vatican News
2019.10.11 Biografie Santi Obrazy nových světců 13. října 2019. 

Pět nových světců všeobecné církve

Papež František zítra zapíše mezi svaté katolické církve kardinála Johna Henryho Newmana a čtyři ženy ze tří kontinentů: švýcarskou stigmatizovanou laičku a františkánskou terciářku Margheritu Bays; zakladatelku dcer sv. Kamila, italskou řeholnici Giuseppinu Vannini; brazilskou sestru a kandidátku Nobelovy ceny míru Dulce Lopes Pontes a indickou mystičku matku Mariam Thresii Mankidiayan.

„Od stínů a zdání k pravdě“ nechal si napsat kardinál John Henry Newman (1801-1890) na svůj náhrobek. Hledání pravdy pro něj bylo hlavní touhou a motivací jeho života. Po dlouhé vnitřní reflexi pochopil, že odpovědi na nejhlubší otázky najde jedině v Kristově církvi. Narodil se do anglikánské rodiny, ale ve svých 44 letech vstoupil do katolické církve. Přestože musel opustit prestižní katedru v Oxfordu a přišel o mnoho přátel, přechod do římské církve nevnímal jako výsledek kontroverze, ale jako přitakání poznané pravdě. Mluví postulátor kanonizačního procesu otec Ignatius Harrison, představený Birminghamského oratoria:

„Celý život kardinála Newmana – jako anglikána i jako katolíka – byl hledáním svatosti a pravdy. Vším co udělal, řekl a napsal prostupuje hledání pravdy, ovšem nikoli abstraktně, nýbrž v kontextu víry a křesťanského života. Pro Newman byla pravda čímsi, co nelze poznat jinak než skrze křesťanský život.“

John Henry vynikal pronikavou inteligencí, od dětských let četl latinsky a řecky. V 25 letech prožil setkání s Bohem, které nebylo pouze intelektuální, setkal se s ním „jako s osobou, která jej volá k sobě“. Během dvou let se stal anglikánským pastorem, kázal a učil mezi mladými lidmi v Oxfordu. Postupně se v něm však vynořovala otázka, zda církev, založená králem může být pravou Kristovou církví. Odpovědi se mu dostalo během cesty do Itálie, při níž onemocněl a svěřil se plně Bohu s prosbou, aby jej od nynějška plně vedlo Jeho světlo.

Po návratu do Oxfordu začal studovat církevní otce, shromáždil kolem sebe skupinu badatelů, kteří se zabývali důležitými tématy tradice prvních staletí. V roce 1842 jeho rozhodnutí dozrálo: 24. září naposled kázal od pulpitu anglikánského kostela. O dva roky později požádal o přijetí do katolické církve a po doplnění teologických studií v Římě byl v roce 1847 vysvěcen na kněze: „Bylo to jako bych po bouři konečně vplul do bezpečného přístavu,“ napsal. Jeho příklad následovali další angličtí intelektuálové a teologové. Přesto dnes není jablkem sváru mezi oběma církvemi, anglikáni jeho svatořečení vítají a zítřejší kanonizace se zúčastní princ Charles, který rovněž přispěl obsáhlým textem o Newmanovi do vatikánského deníku Osservatore Romano.

Po návratu do Anglie v roce 1850 se Newman musel potýkat s mnoha potížemi a neúspěchy. Podařilo se mu však založit v Oxfordu Oratorium a přivést tam následovníky sv. Filipa Neriho z kongregace, do níž v Římě vstoupil. Především však pokračuje ve svém kněžském a literárním působení, v němž vždy usiloval o to, aby odtud vyzařovalo Pánovo světlo. V roce 1879 jej papež Lev XIII. jmenoval kardinálem s uznáním pro jeho vytrvalé hledání jediné Pravdy jako osobní cesty ke svatosti.

Další novou světicí je Margherita Bays (1815-1879), švýcarská laička a františkánská terciářka, která ztělesňuje svatost uprostřed každodenních peripetií. Pocházela z chudé rodiny, kde se narodila jako druhá ze sedmi dětí. A v rodině také zůstala, aby sloužila všem jejím potřebným členům, přestože ji přesvědčovali ke vstupu do řehole.

„Žila evangelium, povolání být v rodině, pokorně sloužit bez velikých gest. Sloužila rodině, farnosti, učila katechismus, pomáhala děvčatům v přípravě na manželství, navštěvovala nemocné,“ říká postulátor kanonizačního procesu otec Carlo Calloni.

Život v rodině neznamenal rozhodně snažší volbu. Když se její starší bratr Josette oženil, vytrpěla mnoho ústrků od švagrové, která neměla pochopení pro její duchovní život. Margherita vše v tichosti snášela a když bratr po těžké nemoci umíral, přál si právě ji u svého lůžka. Podobně těšila sestru, jejíž manželství ztroskotalo, měla dobré slovo pro bratra, který skončil ve vězení, i pro nemanželského synovce, o jehož výchovu se sama postarala.

Chtělo by se říci světice pro každý den, přesto se jí dostalo nevšedního znamení spoluúčasti na Kristově utrpení. Nedlouho po svém zázračném uzdravení z rakoviny, k němuž došlo v den vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí 8. prosince 1854, se na jejím těle objevila stigmata, která pečlivě skrývala.

„Prožívala Kristovo utrpení, protože dostala také dar stigmat. Každý pátek se jí vracely chvíle, v nichž měla podíl na Pánových pašijích.“

Mystické prožitky a vytržení spojená s bolestí ubíraly její síly. Když v roce 1879 odevzdala život Pánu, nikdo nepochyboval, že zemřela světice, a její příklad dodnes probouzí víru v návštěvnících jejího domu.

Třetí z nových svatých je Matka Giuseppina Vannini (1859-1911). Také ona je příkladem činné křesťanské lásky k bližnímu. Na skonku 19. století založila kongregaci Dcer sv. Kamila pro péči o nemocné, která se během necelých dvaceti let rozšířila po celém světě. Hovoří postulátorka sestra Maria Bernadette Rossoni.

„Milosrdnou lásku tvoří gesta, pozornost a ztišení. V mnoha případech léčba už nestačí, je zapotřebí mlčící blízkosti, nechat nemocnému pocítit dotyk ruky, podržet ho za ruku, dovolit, aby pocítil tvou přítomnost, být jako matka, která je nablízku svému dítěti.“

Giuseppina, vlastním jménem Giuditta, osiřela ve čtyřech letech a dostala se do římského Conservatoria Torlonia, spravovaného Dcerami milosrdné lásky sv. Vincence de Paul. Brzy došla k přesvědčení o svém povolání k řeholnímu životu, ale nenacházela místo, kde by je uskutečnila. Teprve ve 32 letech se setkala s kamiliánským řeholníkem, který obnovoval terciáře této kongregace a přizval ji ke spolupráci na tomto projektu. Po třech letech se Giuseppina stala generální představenou nového institutu. Přestože papež Lev XIII. dvakrát odmítl novou řeholní rodinu schválit a trval na tom, aby zůstala pouhým sdružením, ve chvíli smrti nové světice v roce 1911 měly kamiliánky již 156 sester a 16 řeholních domů v Evropě a Americe. Dodnes se věnují zdravotní a duchovní péči o nemocné doma i v nemocnicích, v leprosáriích a pečovatelských domech, v rehabilitačních centrech v Evropě i na misijních územích.

Dulce Lopes Pontes (1914-1992), vlastním jménem Maria Rita, řeholnice započtená v roce 1988 mezi kandidáty nobelovy ceny míru, duchovní přítelkyně sv. Jana Pavla II., žena, kterou v Brazílii znal každý. Tak bývá charakterizována další z nových světic, která prožila celý život ve 20. století a je nám tedy časově nejblíž.

Také ona v dětském věku osiřela a když na prahu dospělosti navštívila s tetami, které ji vychovávaly, nejchudší městské čtvrti, zapůsobilo to na ni tak silně, že začala ihned jednat a přeměnila svůj dům v centrum po potřebné. Povolání ke službě chudým následovala také po vstupu do kongregace Sester misionářek Neposkrvrného početí Panny Marie. Pracovala pro zbídačené lidi ve favelách, pomáhala se vzděláváním dělníků, pro které založila Svaz pracujících sv. Františka. Postavila pro ně také lékařské středisko, knihovnu, školu a dokonce i kino. Byla to droboučká žena, avšak olbřímí ve své milosrdné lásce, říká postulátor Paolo Vilotta.

„Nezastavila se před ničím. Šla vždycky přímo k věci. V jejím životě je velmi mnoho epizod, které to dokládají. Rád bych připomněl její sílu na tomto příběhu: Jednoho dne se vydala za jedním z mnoha mecenášů, k nimž chodila pro almužnu, a s napřaženou rukou řekla: „Máte něco pro chudé?“ A ten jí místo  odpovědi plivl do dlaně. Načež ona položila ruku na srdce a odvětila: „Dobrá, tohle je pro mě - ale pro chudé?“ Od té chvíle se tento muž stal jedním z největších dobrodinců. To dobře připomíná, jak Irmã Dulce reagovala, jak velkou měla víru a lásku.“

V roce 1949 dostala sestra Dulce povolení přestavět drůbežárnu nedaleko kláštera ve špitál, kde o deset let později vznikla nemocnice sv. Antonína, dnes velká klinika s půldruhým tisícem lůžek, specializované pracoviště pro léčení onkologických nemocí. Když v roce 1991 musela sama ulehnout na lůžko, navštívil ji v nemocnici Jan Pavel II. Zemřela o rok později a bývá označována za „Brazilskou Matku Terezu“.

Poslední z nových světic pochází z indického státu Kerala. Matka Mariam Thresa Mankidiyan (1876-1926) je zakladatelkou Kongregace sv. Rodiny v Thissur, pečující o chudé, marginalizované a o rodiny v nouzi. Narodila se do dobře situované křesťanské rodiny, velmi brzy složila soukromý slib čistoty a dozrála v povolání sloužit Pánu v zasvěceném životě a ve službě chudým. Nejprve však začíná pomáhat potřebným ve farnosti, spolu se svými vrstevnicemi, ačkoli to nepatřilo k dobrému tónu ve společnosti. Brzy se dostavily také mystické prožitky a vize, které jí vynesly další posměch. Následujíc jedno ze svých vidění, požádala místního biskupa, aby směla ke svému jménu připojit „Mariam“. Krátce nato vstoupila ke klariskám a posléze k bosým karmelitkám, avšak žádný z těchto řádů neodpovídal její představě života ve sjednocení s Bohem. V roce 1913 vzniká první zárodek budoucí Kongregace sv. Rodiny, v jejímž čele dalších 12 let Matka Mariam stála. Navzdory složité situaci v době 1. světové války se její dílo rychle rozvíjelo, vznikaly nové konventy, školy a sirotčince a apoštolské působení sester se stále více orientovalo na pomoc rodinám. Když matka Mariam Thresa v roce 1926 odešla na věčnost, v zahradě konventu - roční době navzdory - vykvetl jasmín.

 

(job)

12. října 2019, 19:37