Kardinál Newman – nepřítomný otec koncilu

Eschatologie v každodennosti

Kdysi se jedno dítě zeptalo Johna Henryho Newmana, kdo je větší, zda kardinál nebo světec. Odpověděl: „Podívej se, kardinál patří zemi, je pozemský. Světec patří nebi, je nebeský,“ připomíná postulátor slova, která dnes znějí prorocky. Pomáhají také pochopit, proč kanonizovat Newmana, když se beztak těší nesmírné duchovní autoritě už od pozemských let svého života, který se zakončil téměř před 130 lety. Na svůj náhrobek si nechal napsat poněkud platónsky vyznívající motto: Od stínů a zdání ke skutečnosti. Právě důraz na eschatologickou dimenzi spatřovanou také v malých věcech každodennosti, vidí otec De Gioia jeden z významných rysů Newmanovy spirituality. Nazýval ji „vlídným světlem“, které má jistě co říct naší době, živené často krátkozrakými nadějemi.

Nepřítomný otec koncilu

Newman bývá označován také za jednoho z inspirátorů II. vatikánského koncilu, za velkého neptřítomného, jehož vliv se projevil v mnoha tématech pojednávaných koncilními otci. Oratoriánský postulátor vyzdvihuje zejména dvě oblasti. Jednak docenění role laiků v církvi. Newman mluví o konzultaci věřících laiků ve věcech víry, což je téma, které se objevilo v 12. článku konstituce Lumen gentium. A především otázka svědomí, která se vrací na různých místech koncilu a obzvláště v 16. článku Gaudium et spes. Newman je v této věci také přímo citován v Katechismu katolické církve, který vyšel nedlouho po skončení koncilu, připomíná postulátor.

Svědomí jako první Kristův náměstek

Primát svědomí je jedním z pevných bodů Newmanova myšlení. Jeho pojetí vztahu mezi svědomím a pravdou však je nahony vzdáleno dnešním relativistickým představám. „Newman označuje svědomí za prvního Kristova náměstka v člověku. Kristus je Pravda. A svědomí existuje v naslouchání pravdě, ve svobodě a odpovědnosti. Bez vztahu k pravdě je svědomí nemyslitelné. Představa svědomí, které by autonomně vytvářelo dobro a zlo, je v naprostém protikladu k Newmanově myšlení. Jednotlivec hodnotí skutečnost, s níž se setkává, ve světle pravdy, kterou poznal. Z toho implicitně plyne povinnost formace a naslouchání. Pro Newmana byla tato idea natolik silná, že na jejím základě vypracoval důkaz boží existence, cestu k Bohu vycházející z důvodů, které činí hlas svědomí pro člověka autoritativním,“ vysvětluje otec De Gioia.

Ekumenismus konstruktivní kritiky

„Nikdy nebyl nekritický, ale vždy byl hluboce pozitivní ve vztahu k nekatolickému světu,“ podotýká dále postulátor Newmanovy kauzy. Přestože to pro konvertity není vždy typické, nepřestal nikdy uznávat to, co je v anglikánské církvi dobré. Také po této stránce patří k inspirátorům koncilního důrazu na ekumenický dialog. Sám prožil konverzi ke katolicismu jako naléhavou nutnost zachovat věrnost poznané pravdě, nikoli jako věc polemiky. „Nesetkal se v této věci vždy s pochopením – konstatuje otec De Gioia.  – Velkou část života byl mezi anglikány považován za zrádce a někteří katolíci jej měli za podivína. Ve skutečnosti se však projevil jako evangelijní v podstatě věci a plodný v pastorační praxi.“ Na konci života se ale Newman dočkal všeobecného úznání v celém anglofonním světě. Stal se dokonce jakýmsi prvkem jednoty a dialogu. Proto lze očekávat, že jeho kanonizace, podobně jako již blahořečení před devíti lety v Birminghamu, proběhne v radostné atmosféře sdílené katolíky i anglikány.

(job)