Hubert Jedin, spolehlivý průvodce
Na svá setkání s tímto nestorem církevních dějin vzpomíná Elio Guerriero, historik a vydavatel italské edice Hans Urs von Balthasara.
Hubert Jedin se narodil v roce 1900 jako desátý syn učitele základní školy v Horním Slezsku. Jeho matka pocházela z židovské rodiny, ale konvertovala ke katolické víře. Hubert v osmnácti letech zahájil teologická studia a v roce 1924 byl vysvěcen na kněze. Po studijních pobytech v Mnichově, Freiburgu a v Římě se v roce 1930 vrátil do Vratislavi, aby vyučoval na tamní univerzitě.
Po vyhlášení rasových zákonů byl nucen opustit univerzitní dráhu i vlast a přestěhoval se do Říma, kde získal místo ve Vatikánské knihovně a zahájil práci na svém velkém díle věnovaném Tridentskému koncilu. Právě jemu vděčíme za důležité upřesnění, podle něhož období následující protestantskou reformaci nemá ani tak rysy protireformace, jak se tehdy říkávalo, nýbrž katolické reformy, za níž stál zástup světců. Stačí připomenout, že kolem poloviny 16. století se v Římě setkáváme se sv. Karlem Boromejským, sv. Ignácem z Lojoly či sv. Filipem Neri.
Jako spolehlivý průvodce mne Jedin doprovázel na dlouhém úseku mé životní cesty, vyznává Elio Guerriero. K mému prvnímu setkání s ním došlo v polovině 70. let. Nakladatelství Jaca Book, pro které jsem tehdy pracoval, se rozhodlo vydat italský překlad Církevních dějin (1975-1980), vydávaných právě pod vedením Huberta Jedina, a úkol připravit italskou edici připadl na mě. Uprostřed namáhavé práce značně přesahující mé síly, mi utkvěl v paměti začátek dlouhého úvodu uvozujícího celé dílo, vzpomíná Guerriero. Zní jako vyznání víry věřícího historika, přistujícího k životu církve během staletí: „Předmětem dějin církve je růst Církve založené Kristem v čase a prostoru. Vzhledem k tomu, že tento předmět jim svěřuje teologie a je pojednáván ve víře, jsou dějiny církve teologickou disciplínou, odlišnou od dějin křesťanství,“ stojí v Jedinově úvodu. Je to teze široce diskutovaná a dnes všeobecně zapomínaná, komentuje italský historik. Od božského původu církve a církevního společenství totiž nemůže odhlížet věřící historik, který se neomezuje pouze na výčet událostí: „Jako pšeničné zrno klíčí a raší, vydává stéblo a klas (…) tak se podstata církve uskutečňuje v historickém procesu v proměnlivých formách, avšak zůstává stále jedna a tatáž“. Neznamená to návrat k apologetické historii nebo pohodlné interpretaci nejbolestnějších kapitol. Jde o přístup, který nemusí být nutně hyperkritický, jako by se církev vymykala oné pietas plynoucí z křehkosti všech lidí, ať už jsou věřící či nikoliv. Konečně, troufá si tvrdit Jedin, kdokoli čte bez předsudků mé dílo, může si ověřit serióznost mé metody. Přestože počátečním záměrem příručky církevních dějin bylo podat dějiny na základě eklesiologie II. Vatikánského koncilu, Jedinem vedené dílo se rozvinulo ve skutečné dějiny církve, na nichž spolupracovali renomovaní němečtí, ale také francouzští, italští a další evropští autoři.
Dílo se rozrostlo na desítku objemných svazků a dostalo se mu velké popularity. Stalo se především výchozím bodem pro studium dějin církve po II. vatikánském koncilu. V Itálii jsme pak přišli s ideou, která se v prvním okamžiku jevila téměř ztřeštěná: proč by se velké dějiny, v duchu téže empatie s událostmi křesťanské civilizace, nemohly podat také jako dějiny církve pro děti? Jménem redakce jsem o tom promluvil s velkým historikem. Navzdory mým počátečním obavám, vzpomíná Elio Guerriero, mne Jedin podpořil a když jsem mu poslal náčrt prvního svazku, reagoval s nadšením: „Ano, je možné vést děti k chápání dějin církve, ba je to nutné. Dítě by mělo chápat, že církev je společenstvím lidí rozšířeným na celém světě, je „Božím lidem“, který má svůj základ v životě Ježíše Krista“. Církev a její dějiny pro děti, edice rozvržená do deseti svazků po vzoru Jedinovy předlohy, vznikala během dlouhých večerů, v nichž jsme rádi diskutovali až do pozdních nočních hodin, a setkala se s nečekaným úspěchem. Připravil ji nevelký tým redaktorů a výtvarníků a přeložena byla do desítky jazyků, včetně japonštiny či albánštiny.
Znovu jsem se s Jedinem setkal při práci na životopise Benedikta XVI. Objevil jsem tehdy, že právě on, když se po dlouhém období exilu vrátil z Itálie do Německa, stál za povoláním mladinkého Josepha Ratzingera na bonnskou univerzitu. Krátce nato Jan XXIII. ohlásil II. vatikánský koncil, který se stal událostí, na níž se Jedin a Ratzinger oba podíleli: první jako velký znalec dějin koncilů a Ratzinger jako teologický poradce kolínského kardinála Josepha Fringse. Jedin kromě toho sepsal malý svazek nazvaný Stručné dějiny koncilů (1959, v českém překl. Malé dějiny koncilů, 1990), který se stal nepostradatelným nástrojem pro mnoho církevních otců, nejen kvůli lepšímu porozumění významu církevních sněmů minulosti, ale také jako průvodce pro současnost. Na základě svých znalostí Jedin připomínal, že pravidlem koncilu je aplikovaná eklesiologie. Pokud chceme obnovovat církev prostřednictvím koncilu, je zapotřebí věnovat velkou pozornost jednacímu řádu. Odtud se vzalo pevné odhodlání mnoha biskupů shromažďovat informace a vznášet pozměňující námitky již během prvních zasedání koncilu.
(job)
