Guadalupe Ortiz: dostupná svatost „odvedle“
Guadalupe Ortiz de Landázuri byla jednou z prvních žen, které následovaly sv. Josemaríu Escrivá v jeho přesvědčení o univerzálním povolání ke svatosti. Narodila se roku 1916 v Madridu jako poslední ze čtyř dětí (jeden ze tří bratrů bohužel zemřel již v dětství) a již od prvních let života se projevila její duševní síla a nebojácná povaha. Rodiče - Manuel Ortiz de Landázuri e Eulogia Fernández-Heredia – ji vychovali v křesťanské víře. Otec byl důstojníkem španělské armády, což rodinu na nějaký čas zavedlo do marockého Tetuánu, kde sloužil. Ve třicátých letech se rodina vrátila do Madridu, kde se Guadalupe zapsala na chemickou fakultu. V jejím ročníku studovalo celkem pět žen (ze 70 posluchačů). V letech španělské občanské války (1936-1939) byl její otec zatčen, uvězněn a odsouzen k zastřelení, protože odmítl opustit muže ze své vojenské jednotky. Guadalupe, které tehdy bylo dvacet let, mu byla v posledních hodinách života nablízku a odpustila těm, kteří rozhodli o otcově smrti. Navzdory nesmírné bolesti nikdy nechovala zášť vůči španělským republikánům a při pozdějším pobytu v Mexiku udržovala vztahy s různými představiteli této strany, kteří se tam uchýlili do exilu.
Guadalupe po skončení univerzity vyučovala na madridských školách, až jednou, v roce 1944, při nedělní eucharistii pocítila náhlý dotek Boží milosti. Toužila po rozhovoru s nějakým knězem a jeden přítel jí dal telefonní číslo na Josemaríu Escrivá. Guadalupe tak záhy poznala zakladatele Opus Dei a později své setkání s ním v prvním ženském centru tohoto rodícího se hnutí popisovala jako objev toho, k čemu ji Ježíš Kristus volá – tedy aby jej milovala nadevše skrze svou práci a běžný život. Právě toto poselství Bůh lidem sděloval skrze Opus Dei a Guadalupe na ně ve svých 27 letech přistoupila. Osobní prelatura činila své první kroky a její nová apoštolka se nejprve věnovala organizaci studentských domovů v Madridu. Na začátku padesátých let jí Josemaría Escrivá navrhl, aby se odstěhovala do Mexika a zahájila tam formační aktivity nového laického hnutí. Guadalupe se tam věnovala nejenom studentům, nýbrž také založila výchovný projekt pro rolnické ženy ve vesnické škole, kde se kromě čtení a psaní učily manuálním pracem.
Roku 1956 se tato neúnavná a energická žena, která svou silnou osobnost vědomě ovládala zdvořilým vystupováním, opět vrací do Evropy, aby osobně pomáhala zakladateli Opus Dei v římském ústředí prelatury. Zde se ovšem projevují první známky srdeční choroby, která ji nakonec donutí k definitivnímu návratu do Madridu a několika chirurgickým zákrokům. Guadalupe se ve Španělsku vrací na akademickou dráhu, dokončuje doktorát, věnuje se výzkumu a vyučuje v několika průmyslových školách. Zároveň řídí jedno z center Opus Dei. Její spolupracovníci na ni vzpomínají jako na chápavou kolegyni, která co nejčastěji navštěvovala Ježíše ve svatostánku, ale zároveň nezanedbávala své studenty ani přátele. Nestěžovala si na osobní zdravotní problémy, od kterých se v hovoru snažila odvádět pozornost a přenést ji na druhé lidi. Zemřela krátce po poslední srdeční operaci a pouhých deset dní po zakladateli Opus Dei, 16. července 1975 v Pamploně.
„Guadalupe může být výbornou průvodkyní na cestě“, říká o. Francesco Russo, ředitel Úřadu pro svatořečení prelatury. „ V životě prožila bolestné, dobrodružné i naprosto běžné chvíle, ovšem trvale usilovala o jednotu s Pánem. Blízkost k Bohu v ní vyvolávala radost a veselí, které její okolí považovalo za výjimečné. Smála se nakažlivě, melodicky“, tvrdí don Russo. „Její svatost je naprosto dostupná, protože Guadalupe se plně svěřovala do Božích rukou v běžném životě, kde se propojovala práce a intenzivní zbožnost.“
(jag)
