Cerca

Vatican News
Mudrci v podání českého sochaře Radovana Živného Mudrci v podání českého sochaře Radovana Živného 

Apoštolský vikář Anatolie: Zjevení Páně je v Turecku stále živé

Biskup Paolo Bizzeti, apoštolský vikář Anatolie, spravuje území o rozloze větší než jeho rodná Itálie, kde ovšem křesťané tvoří nepatrnou menšinu a sdružují se do šesti farností. Pro naše mikrofony se zamýšlí nad nadcházející slavností Zjevení Páně.

„Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit“ (Mt 2,1). Těmito slovy začíná Matoušovo evangelium, které se čte o nedělní slavnosti Zjevení Páně. „Přibližuje událost, kterou v Turecku stále živě zakoušíme a je pro nás velice aktuální“, potvrzuje Vatikánskému rozhlasu mons. Paolo Bizzeti, kterého jsme telefonicky zastihli v Iškenderunu. Jedenasedmdesátiletého florentského jezuitu sem před třemi lety vyslal papež František.

„Nad tímto Matoušovým textem často meditujeme. S odstupem let se v něm vypráví o Ježíšově příchodu na svět – a to v době, kdy mezi jeho učedníky vstoupili mnozí pohané. Matouš přemýšlí o Pánově životě a uvědomuje si, že již od samého počátku se k němu přibližovali lidé vzdálení, zatímco ti, kteří byli nablízku, bohužel projevili svou odtažitost. Je to tedy další z mnoha zvratů, spojených s Ježíšovým vánočním příběhem – na jedné straně příchozí z dálky a na druhé chlad blízkých, jako byli Herodes, kněží a učitelé Zákona, kteří sice vědí všechno o Mesiáši, ale pak setrvají ve své uzavřenosti. Svazují je mocenské a náboženské dynamiky, kdežto tito věštci ztělesňují lidi hledající pravdu o autentickém Bohu. Dají se vést a nakonec přijímají onen div, neuvěřitelnou novost Boha, který se stává malým s maličkými, pokorný s pokornými a chudý s chudými. Evangelium tak naprosto obrací logiku, které jsme uvykli...To vše je pro nás v Turecku živě zakoušenou přítomností, protože k nám přicházejí lidé z Íránu, Afghánistánu, Turkmenistánu a dalších východních zemí, kteří hledají Krista díky vnuknutí, jehož se jim dostalo nejrůznějšími způsoby – někdy je to internetový kontakt, jindy kniha nebo sen. Tuší, že Ježíš je tou pravou hvězdou, která prozáří každého člověka, a vydávají se na cestu – do země, kde je určitě snazší pokračovat v náboženském hledání. Toto evangelium je tedy pro nás velice aktuální...“.

Západem se naopak šíří strach z cizinců. Čemu se tedy z příběhu o východních mudrcích můžeme naučit?

„Strach z cizince, z někoho odlišného a hledajícího, který zpochybňuje naše pořádky, najdeme všude, také zde v Turecku a samozřejmě v Evropě, z níž se stala nedobytná pevnost. Myslím, že bychom se měli vrátit k otevřenosti a ochotě, kterou znázorňují tito mudrcové jako lidé schopní přesáhnout sami sebe. Bez otevřenosti nelze v životě národů mluvit o pokroku, ani o pravém náboženství. Je nutné vystavit se riziku, které tito hadači podstoupili. Vydali se na pouť z veliké dálky, procestovali řadu zemí a nakonec dali k dispozici své vlastnictví – protože také to je zázrak, najít lidi, kteří by sdíleli svůj majetek s chudou rodinou, která ovšem skutečně vyjevuje Pána. Je to hluboce symbolické vyprávění o lidském hledání a božském zjevení, o nebi a zemi, které se potkávají v betlémské jeskyni.“

Uzavírá z tureckého Iškenderunu biskup Paolo Bizzeti, apoštolský vikář Anatolie.

(jag)

4. ledna 2019, 13:29