Španělsko má nového blahoslaveného

Pocházel z nezámožné rodiny, v pěti letech mu zemřel otec. Spolu se sestrou jej vychovávala matka. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil až v 37 letech jako diecézní kněz rodného Valladolidu a po dosažení doktorátu z teologie na univerzitě v Toledu (1896). Jezuitskou spiritualitu však znal již dříve. V roce 1890 po skončení exercicií, které předcházely jeho svěcení, napsal v dopise svojí matce: „Stává se mi, že čím více konám duchovní cvičení, tím více na mne doléhá bázeň, protože více vidím kněžskou důstojnost a jasněji vnímám svoji nehodnost. Pokaždé však více pociťuji svoje povolání.“

Středem svojí kněžské služby i života učinil otec Tibor Nejsvětější Srdce Ježíšovo a po šesti letech farní pastorace vstoupil roku 1902 do jezuitského noviciátu v Granadě. V té době si zapsal: „Nebudu nikdy o nic žádat a budu spokojen s tím, co dostanu; neodmítnu nikdy žádnou práci, nikdy se nebudu na nic vymlouvat.“ Po ročním novicátu a dalších studiích odešel otec Tibor Muñoz do Malagy. Začal působit v tamějších chudinských čtvrtích, tzv. corralones, jejichž obyvatelé obvykle házeli po kněžích mrtvé krysy. Netrvalo však dlouho, a zřídil tam několik škol a útulků. Svojí srdečností ve vztahu k druhým a životním stylem strohým pouze k sobě se stal všeobecně uznávanou a oblíbenou autoritou. V té době založil společnost apoštolského života tzv. Missionarie delle Dottrine Rurali, volněji přeloženo jako „venkovské katechetky“, které se věnovaly výuce náboženství v těch nejchudších oblastech. Zemřel na zápal plic v pověsti svatosti roku 1926 (18.7.), a jeho poslední slova zněla: „Srdce Ježíšovo je krásné.“ Pohřeb otce Tibora byl lidovou manifestací víry a lásky za účasti všech obyvatel města, bohatých i chudých. Diecézní beatifikační proces byl zahájen v roce 1990 na základě nepřetržitého místního kultu.

(mig)