Beta verze

Cerca

Vatican News
2018-08-06 santuario mariano di Knock in Irlanda, viaggio apostolico Papa Francesco in Irlanda Agosto 2018 Národní mariánská svatyně v Irsku - Knock.  (© 2016 PM Photography, all rights reserved.)

Kulturní katolicismus víru neudrží

O situaci církve v Irsku, o problémech, s nimiž se tento kdysi hluboce katolický národ potýká, a o svém působení v této nové misijní zemi západní Evropy mluví pro Vatikánský rozhlas polský kněz z kongregace verbistů, otec Bartłomiej Parys.

„Krizi irské církve bych definoval velmi jednoduše slovy, která Pán Ježíš řekl svým učedníkům: Když sůl ztratí svou chuť, čím bude slaná?! Krizová situace se počítá už na desetiletí, i když v poslední době lze zahlédnout i nějaké dobré plody. Samozřejmě otázka ztráty morální autority, o níž se v Irsku mnoho mluví, souvisí s převedením víry na pouze kulturní záležitost. V angličtině se mluví o »kulturním katolicismu« a do značné míry to platí o irské církvi, kde se v posledním průzkumu zhruba 78% lidí označilo za katolíky, ačkoli se to v jejich postojích neprojevuje. Vzpomeňme si na nedávnou legalizaci potratů, pro kterou tedy nutně hlasovali také irští katolíci. Krize tedy po mém soudu plyne ze ztráty vnitřní identity, vědomí toho, co je víry a co znamená v každodenním životě. Víra se pak převádí, ne snad na folklór, ale spíše na jakýsi kulturní prvek.“

Jak k tomu došlo, kde nastala chyba?

„Myslím, že tato krize měla několik linií. Na jedné straně církev vytvářela Irsko, které se na počátku 20. století obrozovalo, budovala celou sociální strukturu, školy, nemocnice a další instituce, a z toho pro ni plynula určitá privilegia a morální autorita. Později, v druhé polovině 20. století a zejména v 80. a 90. letech, došlo k jistému zlomu, vyšly najevo některé skandály, a zároveň nastala kulturní kolonizace Irska sekulární kulturou, která byla vnímána jako osvobození ze starého systému. Už Jan Pavel II. při své návštěvě v roce 1979 varoval mladé lidi, že k tomuto procesu dojde, a myslím si, že církev neodpověla dostatečným evangelizačním úsilím. Masová účast na náboženských akcích mohla z počátku trochu klamat, ale poté došlo k tomuto převedení víry na kulturu a zanikla vnitřní struktura víry, založená na vztahu ke Kristu, a zůstaly pouze některé vnější formy, s pojené s určitými obřady.“

Čtvrtou neděli v červenci putují Irové tradičně na horu sv. Patrika. Byli jsme před třemi lety s rodinou v té době v Irsku a překvapilo nás množství lidí, kteří se na tento výstup vydávají, někteří dokonce naboso. Neméně nás ale překvapila téměř naprostá absence pastorační pozornosti. Nepotkali jsme kněze, kteří by zpovídali, a dokonce ani kaple sv. Patrika na vrcholkune byla otevřena. O čem to svědčí? Je za tím snad pohrdání projevem lidové zbožnosti, která se vyjadřuje v prostých gestech, jako je pouť na horu sv. Patrika?

„Činitelů je tu několik, jednak vysoký průměrný věk irských kněží – pohybuje se kolem 60 let. Nejsou to tedy žádní mladíci a povolání chybí už dlouho. Jako příklad mohu říci, že v 60. letech ve městě Maynooth, kde nyní žiji v domě verbistů, vedle něhož je katolická univerzita a národní seminář, bylo 500 bohoslovců – a to nešlo o jediný irský seminář. Dnes už není žádný jiný a studuje v něm asi 40 seminaristů pro celé Irsko. To jsou tedy čísla, která mluví sama za sebe. Zda jde o pohrdání? Myslím, že nejde o pohrdání, ale některé důrazy základní katecheze nebo evangelizace zanikly. Jako příklad mohu ocitovat jednoho biskupa, který řekl, že kdyby řadového irského katolíka požádal, aby na papír formátu A4 napsal všechno, co ví o katolické víře, patrně by ztěží zaplnil půl stránky. Myslím, že to dobře ilustruje povědomí o víře. Druhou věcí je udržení náboženských tradic, jako je výstup na horu sv. Patrika, který vždy nějak souvisí se zkušeností Boha. Já sám jsem tam letos byl na pouti, v rámci akce za obranu života, a anglofonní účastníci tam vyprávěli o své osobní víře, která ovšem neměla nic společného s katolickou vírou.“

Mluvili jsme o krizi v irské církvi. Co je naopak její silnou stránkou, z čeho by mohla vycházet obnova víry v Irsku?

„Skutečností, která pronikla velmi hluboko do kultury, je nepochybně vnímavost a citlivost k druhému člověku, otevřenost. A právě tato vnímavost, o níž koneckonců mluví papež František ve svém důrazu na křesťanskou blízkost, by mohla být takovým záchytným bodem, jenže musí být zároveň spojena s ukazováním víry jako vztahu, který člověka proměňuje a který je spojen s osobou Ježíše Krista. Jedna americká misionářka po pobytu v Irsku prohlásila, že irská společnost je sakramentalizovaná, ale ne evangelizovaná. To znamená zachovávají se některé obřady, jako je křest nebo pohřeb, ale to, co plyne z víry, a zásadní význam Ježíše Krista, se jeví už jako velmi problematické. Klíčem tedy zůstává vnímavost k druhému. Ti, kdo situaci sledují, si uvědomují, že Irsko ve svém odpadu od víry začíná být stále brutálnější a bude se vzdalovat představě Irska, které bývalo opravdu krásným místem.“

Snaží se církev nějak předcházet této krizi?

„Myslím, že část lidí si uvědomuje nutnost takříkajíc změnit paradigma, ale nechybí ani postoj usilující o udržení status quo, úsilí být bezkonfliktní a udržet si dobrou tvář. Nelze ale zatajovat, že důsledkem následování evangelia musí být také kulturní změna. Nedá se pokračovat tak jako dosud, tedy snažit se, aby nikdo nepocítil, že člověk, který jde za Ježíšem, hledí na skutečnost jinak a žije jiným způsobem. V tomto smyslu jde o odvahu být sebou. Zdejší společnost měla v 80. letech 87 % praktikujících. Vědomí onoho být sebou a vědomí poslání ve vlastním národě ještě není všeobecně rozšířené. Vznikají nicméně zdola určitá hnutí, nejsou velká, ale existují. Duch svatý může využít této obrody katolické víry – ne snad ve stejných formách jako v minulosti – ale jsme křesťané, lidé naděje a věříme v Boha, který zachraňuje, a také v to, že zachraňující Bůh na Irsko nezapomněl. Záleží tedy na otevřenosti pro Jeho milost. Doufáme, že návštěva Svatého otce bude právě takovým znamením milosti; i pro ty, kdo přijdou na nedělní eucharistii jenom jako obyčejní čumílkové. Nemůžeme omezovat Pána Boha v jeho působení a doufejme, že přítomnost Petra naší doby a Boží milost Irsko promění.“

Kde zůstala v Irsku živá ohniska víry. Jsou v nějakých komunitách, hnutích nebo kde hledat víru?

„Myslím, že živější víru najdeme v prostředí, kterému anglicky říkají »rural Irlan«, tedy venkovské Irsko. Zvláštností Irska je mimo jiné to, že třetina obyvatel žije v Dublinu a okolí. Ostatní se soustředí kolem malých městeček a vesnic. Tam ještě najdeme praktikovanou víru. Irská církev se nikdy nijak zvlášť neotevřela pokoncilním hnutím. Nějakou dobu tady existovalo centrum charismatické obnovy, ale to později vyhaslo. Lze tedy říct, že praktikovanou víru najdeme především ve venkovském prostředí. Problém je ovšem v tom, že těmto lidem se nebude mít za dvacet let kdo věnovat, protože nejsou povolání. Farnosti se zavírají a spojují. To je skutečný problém, který nevyřeší pouze přijímání kněží ze zahraničí.“

Irská církev přesto organizuje velké mezinárodní akce, před šesti lety Mezinárodní eucharistický kongres, nyní Světový den rodin. Znamená to, že v jistém smyslu spoléhá na pomoc zvenku?

„Jedna z charakteristických obtíží Irska vychází z toho, že je ostrovní zemí, která velmi dlouho žila ze svého sebevědomí, a jsem přesvědčen, že v této fázi mnoho irských katolíků skutečně čeká na jakýkoliv nápad z venku, a volá: »ukažte, pomozte nám, jak obrodit naši církev«. Po mnoha letech strávených tady mám dojem, že tu je také určité pokušení říkat si: »církev v Irsku má za sebou 1500 let existence, přežila dříve, přežije i nyní«. Ale ono to tak být nemusí. Máme přece příklady zemí, které byly křesťanské a křesťanství v nich naprosto vyhaslo – jako třeba v Severní Africe, přestože byla kolébkou církevních otců a krásné křesťanské rétoriky. Musíme tedy brát vážně pobídku Ducha svatého. Snažit se udržet status quo prostě nepomůže.  Je tedy potřeba vzít za své to, co učí papež František, když říká: buďte misionáři a radikálně hlásajte evangelium. Čím více takovýchto učedníků bude mezi biskupy, pastýři a věřícími laiky, tím více budeme růst a nezalekneme se nějakých těch utrpení a obtíží.“

Vnímáte nějaké podobnosti mezi církví v Polsku a v Irsku? A pokud ano, jak by se církev v Polsku měla poučit ze současné irské krize?

„Přestože tyto místní církve nejsou stejné, často se mluví o tom, že Polsko čeká to, co se stalo v Irsku. Já to tak úplně nevnímám. Jisté nicméně je, že jak v případě Polska tak v případě Irska není možné definovat národ, pokud se opomine kulturotvorná a národ ustavující role víry. To je nepochybně velmi podobný aspekt, totiž víry jako kulturotvorné síly. Polsko se naopak liší od Irska v tom, že téměř po sto let v něm probíhaly procesy, které nebyly čistě katolické jako v Irsku, a proto církev musela – a zejména pak po II. světové válce – žít v prostroru, který jí život neusnadňoval. A kupodivu to byl činitel, který církvi pomohl více se otevřít. Zcela jistě se Polsko více otevřelo proudu církevní obnovy, který přišel po II. vatikánském koncilu a kde šlo o obnovu křesťanského života, osobní vztah ke Kristu, živý vztah ke svátostem. Ne že by snad tyto věci v církvi předtím nebyly, ale přesto lze říci, že díky tomuto poryvu Ducha, o němž mluvil také Jan Pavel II., se Polsko více otevřelo. Na druhou stranu mám dojem, že i v Polsku sehrává katolicismus velkou kulturní roli, která se projevuje trochu jinak než v Irsku. Ponaučení tedy může být takové, že kdyby přišla krize, nebude tento kulturní katolicismus schopen zachovat v lidech víru. Potíž je v tom, že se lidé budou nadále deklarovat jako katolíci a nadále vyžadovat od církve některé věci, ale nebudou už zachovávat postoj Kristova učedníka. Na druhou stranu je ale také pravda, že víru v Polsku pomáhá udržovat svět kultury. Vidíme to, když přijíždíme do Polska ze zemí jako je Irsko. V této podobě je kultura nápomocná, a zříkat se jí by byla chyba. Je nicméně nutné dodat, že sama o sobě bohužel nepostačí. A když mluvíme o Irsku, myslím, že si ještě tak docela neuvědomuje kam dospěje, pokud nenastoupí obrat k vnitřní obnově víry, kráse svátostí a životu s Kristem. Všechno začíná s Kristem a bez Něho katolická víra, kultura a všechno další ztrácí význam.“

Hovořil polský kněz z kongregace verbistů, otec Bartłomiej Parys

Připravil Krzysztof Bronk, překlad Johana Bronková.

23. srpna 2018, 16:58