Římská “Madonka”, dílo židovského sochaře, slaví pětašedesát let
Psal se rok 1944, spojenci se v lednu vylodili v Anziu, Němci ustupují a Američané pochodují směrem na Řím, který je dosud v německých rukou. Panují obavy z rozhodující, čelné srážky obou vojsk, která by neušetřila hlavní město s veškerým jeho bohatstvím dějin, archeologie i víry. Papež Pius XII. v poutní svatyni Božské lásky vyzývá všechny Římany, aby se modlili k Panně Marii za odvrácení bratrovražedného masakru a svěřili se do její ochrany.
Mezi těmi, kdo reagovali na papežova slova, byli také přátelé a bývalí žáci nedávno zesnulého italského kněze Luigiho Orioneho (1872-1940), zakladatele mnoha charitativních děl, a to včetně budoucího papeže Pavla VI., tehdejšího substituta státního sekretariátu Svatého stolce. Osobní přítel dona Orioneho, mons. Giovanni Battista Montini, se tehdy zeptal mladých lidí z orionského díla: “Chcete se Panně Marii zavázat slibem pouze vy osobně, anebo chcete zapojit celé město?” Odpověď vyzněla jednohlasně ve prospěch všech římských obyvatel. Orionská mládež se tehdy rozběhla do ulic a na náměstí Věčného města a v krátké době se jí podařilo shromáždit milion sto tisíc podpisů. Montini jako blízký spolupracovník Pia XII. se ujal role prostředníka a předložil tento dlouhý seznam ve Vatikánu, kde zanedlouho obdržel volnou cestu k další iniciativě. V římském kostele sv. Ignáce pak 4. června roku 1944 nejstarší z římských prefektů (tedy představitelů územních celků hlavního města) pronesl slavnostní slib římských obyvatel Panně Marii. Věčné město bylo ušetřeno zkázy, protože německé vojsko vyklidilo své pozice v naprostém klidu, a jeho obyvatelé nezapomněli dodržet svůj závazek. V témže kostele o následující neděli (11.6.) papež Pius XII. veřejně poděkoval Matce Boží za záchranu:
“Naše Neposkvrněná Matka ještě jednou zachránila Řím před hrozícím vážným nebezpečím. (…) Byli jsme svědky takového pocitu bezpečí, který by nám měl naplnit duši laskavou vděčností vůči Bohu a jeho nejčistší Matce”.
Římané se před Pannou Marií zavázali k obrácení srdce, zbudování charitativního díla a vystavění viditelného znamení úcty. O splnění jedné části slibu se postarala právě kongregace orionistů, která založila dům pro opuštěné děti, jak válečné sirotky, tak mrzáky. Prostory k tomu poskytl státní sekretaritát Svatého stolce po přímé intervenci amerického generála Marka Clarka, který církev upozornil na stovky nezletilých toulajících se ulicemi Říma. Útulek vznikl na římském vrchu Monte Mario, který se mihl také v české historii, neboť se zde před svou císařskou korunovací utábořil Karel IV. A na témže pozemku byla necelých deset let po skončení války, 4. června 1953, vztyčena devítimetrová mariánská socha, kterou ovšem, navzdory úctyhodným rozměrům. Říman nenazve jinak než láskyplně “Madonka”.
Také na zrodu tohoto “viditelného znamení mariánského kultu” se podíleli římští věřící sběrem užitečného materiálu. “Dejte mi měď a udělám vám krásnou sochu”, prohlásil totiž autor díla, židovský sochař Arrigo Minerbi (1881-1960), který objednávku přijal s nadšením. Mohl tak totiž vyjádřit vděk za záchranu před nacistickou razií v římském ghettu, kterou přežil díky úkrytu v různých katolických institucí. Ačkoli Minerbimu nebyly katolické sakrální motivy nijak vzdálené (v roce 1937 mu kardinál Ildefonso Schuster zadal tvorbu jedné z pěti broznových bran milánského dómu, dokončenou až po válce), později vyprávěl o tom, že zaváhal, když měl vytesat Mariinu tvář. Jaké by asi měla mít rysy? Na mysl mu tehdy přišlo lidové úsloví, podle něhož se “prvorození podobají matce”, a pokračoval v díle inspirován tváří z Turínského plátna. “Madonka” z vrchu Monte Mario, stvořená z mědi, železa a mosazi a pozlacená plátkovým zlatem, dodnes bdí nad Věčným městem a vztahuje nad ním ochrannou ruku, zatímco druhou paži vzpíná k nebi. Je krásná a září do dálky, aby ji všichni Římané mohli vidět a upamatovat se na svůj slib.
(jag)
